Dotaz:
Běla
Dobrý den paní Evo, než začnu popisovat svůj problém, chci Vám vyjádřit svůj obdiv ve Vaši práci. Ačkoliv nestuduji přímo psychologii, mám k ní velmi blízko a lidé se mi chodí svěřovat a já se jim snažím pomoci. Bohužel nedokáži pomoci sama sobě. Je mi 21 let. Od 13 let jsem měla 6-letý vztah, který je již ukončen z důvodu několika nevěr ze strany partnera a nakonec i z moji strany. Po 2 letech trápení jsem to ukončila s tím, že už toho člověka nemiluji a je mi odporný. Poté jsem byla nějaký čas sama a urovnala si život. Momentálně mám 8 měsíční vztah, který je velmi krásný, romantický, oboustranný, bohužel pronásleduje mě z minulého vztahu nedůvěra. Partnerovi defacto věřím a on mě, opravdu cítím, že plně miluji a jsem milována. Bohužel občas mě popadne amok, že mě partner podvádí. Dostanu hrozný strach a začnu podezřívat. Nevim jak se toho zbavit, partnera jsem o tom informovala, ví, čím jsem si prošla, opravdu je velmi tolerantní. Pro jeho smůlu mi jednou zalhal v hlouposti a já to mám stále v sobě. Bojuju s tím jak jen můžu. Jen bych se toho podezřívání a přílišné žárlivosti chtěla zbavit. Je to v podstatě jediné, kvůli čemu se hádáme. Já vyčítám a on stále opakuje, že se snaží a mě pak blikne v hlavě, uvědomim si, že to je hloupost a je zase na chvíli dobře. V životě na mě nebyl sprostý a nevztáhl na mě ruku ani nezvýšil hlas. Zase naopak není to žádný ňouma, který by za mnou běhal a ani není přespříliš žárlivý. Opravdu si myslím, že je to ten pravý, ačkoliv člověk nikdy neví, co mu život nadělí, ale teď to tak citím. Jen bych ráda slyšela vás názor :) Předem Vám děkuji za odpověď a přeji Vám hodně zdraví, lásky a spokojenosti jak v osobním, tak pracovním životě :)
Děkuji Vám Bělo za hezká slova :-*
Bohužel to, že pomáháme druhým aniž bychom dovedli pomoci sami sobě, je dost častý jev..... Ono je to jednak tak záslužné až povznášející, za druhé je to pak mnohem jednodušší než se hrabat ve vlastních skříních s kostlivci...Říkám to proto, že to velmi dobře znám ze své vlastní zkušenosti :o) A proto taky vím, že každého takového "záchranáře" to jednou stejnou dožene, prostě příjde "trenér" nebo "trenérka", kteří jasně zavelí: Tak holubičko/holoubku, dost bylo charity, teď se předveď! Nu a pak začně mazec :o))))) Takže asi takhle: víte, co je to žárlivost? Nedůvěra? Nu?..... To je prostě jen převlečený STRACH. Strach o to, že nejsem dost dobrá, dost úžasná, dost krásná, dost chytrá, dost bla bla bla - dosaďte si podle svého - aby se mnou ten druhý zůstal...strach, že budu SAMA, opuštěná, zavržená...a naprosto VŠICHNI uvidí, jak jsem nemožná, k ničemu, bla bla.... Takže když to shrnu: najděte, kde Vám tenhle Strach sedí, jak se do vaší mysli a podvědomí dostal a vyžeňte ho jednou provždy. Zpracujte si ho. No schválně: co je pro Vás vlastně tak strašlivého na tom, že budete sama.... všemi odvržená? Vciťte se do toho a prožíjte si to. Víte, ona někdy psychologie tyto věci zpracovává HLAVOU, tedy rozumem. To je celkem jednoduché a snadno pochopitelné, jenže celkem k ničemu. Spousta lidí ROZUMEM ví, že pavouk je jen takové malinké celkem neškodné zvířátko. Stejně tak myši a jiná havěť. Jenže když pak dojde na věc, zase se klepou hrůzou a ječí jak na lesy nebo naopak nevydají ani slovo. To proto, že rozum v tu chvíli převálcovala EMOCE, prožitek...a to je třeba najít. KDE a KDY to vzniklo. Nu a to zpracovat. Pak je to pryč navždy :o)
Držte se.