Problémy se vztahy, nevěrou a sebevědomím

Ahoj, Před dvěma týdny mi opustila přítelkyně.Byli jsme spolu rok a půl.Mně je 22 a jí 21.Přišlo to jako blesk z čistého nebe,vůbec jsem to nečekal a nebyl jsem na to připravený.Řekla mi,že chce být sama,že neví co chce,že chce klid,že se se mou musí rozejít jinak by prý pak na mě byla hnusná,protože už ke mě prý necítí to co by měla.Zůstal jsem na ní koukat s otevřenou pusou,nemohl jsem tomu uvěřit.Měli jsme krásný a idylický vztah,vůbec žádné hádky.A najednou u ní taková změna,taková otočka.Vůbec to nedovedu pochopit,jak někdo může tak najednou zničehonic změnit názor.Nedovedu se s tím smířit.Vím že čas vše zahojí ale já to prostě nedokážu pochopit co se jí tak najednou stalo.Od té doby jsme si jen jednou psali jak se máme a takový ty normální věci.A psala že je teď šťastná sama no. Tak nevim co dělat.Jestli se na ní vykašlat nebo ještě zkusit jí nějak získat zpět.Mám jí opravdu moc rád,výborně jsme si rozumněli. Díky za názor

Dobrý den, před rokem se se mou a naším synem rozešel partner. Jelikož jsme ani po 17 letech soužití nebyli oddáni, mohl udělat to, co udělal. Vystěhoval mne a našeho tehdy 13-ti letého syna na ulici. Dostali jsme týden na vystěhování. Nemusím zdůrazňovat, že stěhování v tak krátkém čase je nerealizovatelné. Přesto jsem ho za pomoci rodiny a přítel nějak zvládla. Najít nové bydlení tak, aby syn nemusel měnit školu, sehnat peníze a fyzické stěhování osobních věcí. Žádná sláva. Nyní probíhá nekonečný soud o určení výživného. Příští měsíc bude již 4. stání. Myslela jsem si, že rok bude stačit na to, abych se z celého šoku vzpamatovala. Ne, že by vztah byl ideální, ale tohle jsem opravdu nečekala. Ex se odstěhoval k nové přítelkyni, prodal byt a je spokojený. Nechci nic vrátit zpět, je to alkoholik, tak ať si zůstane tam, kde je. Pořád se ale nemohu nějak pohnout z místa. Dostal nás do obrovských finančních problémů a první měsíce po vystěhování byly pro mne strašné. Vím, že každé trauma má několik fází. Doufala jsem, že si jimi za rok projdu a všechno se usadí. Nevím, v jaké fázi momentálně jsem a kdy to skončí. Vztek a chuť po něm skočit, abych mu zakroutila krkem, už nemám. Dokáži s ním být v jedné místnosti. To svědčí o určitém posunu. Ale pořád se mi zdá, že je to údobí smutku a pláče dlouhé. Dala jsem si tzv. "dobu hájení", po kterou jsem si dovolila být smutná, občas si zaplakat a chodit nenamalovaná.... tak nějak jsme si dovolila, že mám nárok na určitou dobu žalu.... tohle období mi příští měsíc končí:-) Chci se vlastně zeptat - je normální, aby se z takové události člověk dostával více než rok? Podotýkám, že se snažím na sebe vyzrát různými způsoby - psaní deníku, malování, čtení moudrých knih, jen co se trochu umoudří počasí, začnu zase běhat.... chci ,aby to období smutku skončilo. Musím být v pohodě, aby syn měl dobré zázemí. Co mám ještě udělat, abych se zase pohnula? A to nemluvím o tom, že bych se někdy chtěla seznámit s někým milým....pokud ale tuhle Pandořinu skříňku zase nezavřu, těžko mám šanci na vztah....Děkuji za čas, který jste věnovala přečtení mých vzdechů a děkuji předem, pokud se Vám podaří odpovědět.

Dobrý den! Můj dotaz je asi hodně obvyklý, přesto bych ráda slyšela Váš názor a případnou radu. Před necelým půl rokem se se mnou rozešel můj o dva roky mladší přítel (je mi 23 let), se kterým jsem byla tři roky. Bydeli jsme spolu, trávili jsme spolu téměř každý den, jezdili na víkendy za jejho rodiči a naším psem. V našem vztahu byly nějaké ty neshody, ale dle mého názoru nic tak strašného, aby to vedlo k rozchodu. Pak nadešel den, kdy se se mnou z ničeho nic rozešel (bez udání důvodu) a já ztratila vše...Člověka, kterého jsem milovala, zázemí, psa, některé přátele, vše, na co jsem byla zvyklá... Od rozchodu mi občas napíše, ale jen z toho důvodu, že by se mnou chtěl "sdílet lože". Toho člověka už nepoznávám, ale horší je, že mi stále schází a i půl roku poté, co se se mnoi rozešel, jsem stále psychicky na dně... Existuje nějaká možnost, jak se vzchopit a jíd dál? Děkuji za radu a přeji hezký den.

Dobrý den, je to 7 měsíců co se se mnou rozešel můj milenec a já se pořád trápím,pořád ho mám moc ráda a nevím jak získat zpět svoje ztracené sebevědomí.Měli jsme spolu krásný vztah tři roky,já vdaná,on ženatý,nebyl to žádný úlet ani vztah na sex,byli jsme přátelé,moc si rozuměli až jsme se do sebe zamilovali a bylo to krásné celé tři roky a byla to opravdová láska,to co s ním jsem neprožila ani s manželem,vynahradil mi vše co mi vždy tak moc chybělo.Jen jednoho dne potkal jinou,oproti mně naprostá šedí myška,navíc bez inteligence.Žádná láska,pouze to,že žila sama a měla pro něj zázemí kam mohl utéct kdykoliv od své ženy,i když mně moc miloval.Do poslední chvíle jsem byla miláček a zlatíčko,až jsem na to přišla sama a on se na mně rozzlobil a rozešel se mnou chladně a bezcitně,neodpovídal,nechtěl se se mnou bavit.Já jsem beran a tak jsem to prostě jen tak nenechala být,byli sme spolu tři roky a mně to zlomilo srdce a ovlivnilo celý život,tak jsem se za ním vypravila.Z mého setkání byl mile překvapený a tak začala mezi náma opět komunikace,volal mi,psal a mně to stačilo k životu,měla jsem ho zase blízko i když byl s jinou.Jenomže ta jeho nová milenka to nepřekousla a začala intrikovat a posílat mně i jemu anonymy,já to vydržela,ale on se zase začal odmlčovat až jednoho dne opět přestal se mnou mluvit,nebere mi telefon,neodpovídá a já se opět trápím a to nám je oběma 32let.Já prostě odejdu z jeho života,zapomenu na něj i když to bude moc těžké,ale až mi to řekne narovinu a slušně se aspoň rozloučí,prosím poradte co mám dělat nebo nedělat,mám ho pořád moc ráda a chybí mi a nevím jak získat zpět svoje sebevědomí,jak se dostat nad něj,pořád to moc bolí a tohle už prostě nejsem já:-(děkuji

Dobrý večer, poprosím o první pomoc. Vloni v létě odešel manžel po 20 letém soužití, děti 16 a 19, za milenkou. Ze dne na den. Byla krize, ale těch bylo v průběhu manželství víc a já myslela, že je to jedna z nich a že to přejde. O milence jsem nevěděla, no, slepá jsem byla. Pro děti (kluci) to byl vlastně nejdůležitější rok v celém jejich životě. Starší maturoval, mladší nastupoval do učení. Manžel po celou dobu nekomunikuje. Čas od času napíšu praktickou sms, děti nejsou žádní andílci, ale když už, tak vzkáže odpověď po dětech. Já poté, co jsem nějak pochopila, že mě opustil, se u nich snažila budovat jakous takous autoritu. Předtím jsem ji neměla vůbec, nebylo zapotřebí, byl tu táta. S autoritou u kluků trochu válčím dodnes, ale už se to usazuje. Nyní podal skoroex žádost o rozvod. Celý rok mě statečně pomlouvá,i před dětmi, bývalá tchyně mně neodpoví na pozdrav. Nemám otce, jen matku, ale ta bydlí úplně z ruky a má svůj život. Fakt se tím koušu sama samotinká. Já bych se na ex nezlobila, že miluje jinou, o lásku se neprosí. Ale v případě, kdy děti chodí za školu, občas hulí marjánku, bych občas potřebovala spolupráci, podporu. Jenomže on mi de facto soustavně hází klacky pod nohy, kromě zmíněných pomluv je to vyslovené vyhledávání mých nedostatků, neúspěchů. Přece, když dítě dělá reparát, není to jen chyba moje. A on mi akorát tak strouhá mrkvičku. Na děti platí, říká,že z dobré vůle, protože ještě není soudem určeno výživné. Nechápu, proč mě není ani schopen pozdravit. Na vyřazení staršího kluka po střední škole stál nějak vzadu s bývalou tchyní, jak jsem prošla, oba utekli. Na maturitním plese totéž. Když měl starší problémy ve škole, jeho třídní učitelce vytípnul mobil. Proboha, já mu dala svobodu!! Ale i když je to skoro rok, co odešel, stále nejsem v pohodě. Říkám si - vždyť ten člověk mi za nějaké starosti vůbec nestojí. A přesto se nemůžu zmobilizovat. Co to je? Moje poraněná pýcha? Ta potupa, že mě nechal, že mě zostudil, že je šťastnější s jinou?Že mu nestojím ani za elementární slušné jednání? Nějak nevím, jak dál. Snažím se chválit za to, že jsem jedno dítě dovedla k maturitě, že se starám o dům, že jsem si udržela práci a že nejsem baba k zahození. A pořád je to málo. Prosím, poraďte, cítím se stále pod jakýmsi tlakem, asi jsem se s rozchodem pořád nesmířila, i když vím, že ten člověk za to nestál.Děkuju

dobrý den,žila jsem s partnerem 4 roky a 3 měsíce....ještě na podzim jsme plánovali rodinu a vše se zdálo být v pořádku-řešili jsme jen běžné problémy, které jsou v každém vztahu. Na Štědrý den ještě navíc po 4 letech našeho soužití konečně seznámil naše rodiče!!od prosince jsem ale zaregistrovala, že něco není v pořádku-schovávání se s telefonem-neustálé smskování atd.Když jsem se na to partnera ptala, vždycky se rozzlobil a tvrdil mi, že si píše s kamarádkou, která mimo jiné žije 4 roky s jeho známým(kamarádce je 23 a mému bývalému 34)....na silvestra to vyvrcholilo tím že mi řekl, že mi raději bude lepším přítelem než špatným partnerem. nabídl mi, ať spolu dál žijeme jako přátelé dokud mi nenajdeme nějaké bydlení. Na to jsem nepřistoupila a odstěhovala se ke kamarádovi. Bývalý mě týden uháněl, ať se vrátím domů, že takhle to nechtěl, že nechce abych někde strádala...Vrátila jsem se tedy domů...žili jsme pouze vedle sebe...po týdnu kdy jsem byla doma, volala jeho kamarádka, že se rozešla se svým partnerem. Můj bývalý neváhal a okamžitě za ní odjel..od té doby jsem skoro každý večer musela pozorovat jak se chystá na rande, což pro mě nebylo vůbec jednoduché a byla jsem psychicky na dně.Proto jsem se jednoho večera sbalila a odešla z domu se vším všudy..okamžitě mi psal, kde jsem a jestli jsem v pořádku. Pořád má tendence se mnou být v kontaktu-nechce se mi prý vyhýbat a chce se se mnou dál stýkat...já to ale nedokážu, protože ho pořád miluju. Nejvíc mě ranil tím, že mi předhazoval nesmyslné důvody našeho rozchodu a většinou byla chyba na mé straně..teď už vím že důvod byl jen jeden a to 23 letá slečna...vždycky jsme mluvili o společné budoucnosti a dětech a pak se to z ničeho nic sesypalo jako domeček z karet. Nnevím co dál-chtěla bych ho zpět, ale o druhé šanci nechce ani slyšet, protože se zřejmě zamiloval do mladé slečny..jak dlouho jim to ale může vydržet??poraďte prosím....

Dobrý den,je to dva měsíce, co jsme se s přítelem rozešli ( 2,5 roku ). Vlastně od začátku rozchodu mi občas pošle sms,jak se mám, když nereaguji, tak volá, nebo posílá email, jestli jsem tu zprávu dostala.Prý jsem mu blízká a milá a rád by se mnou občas strávil den, jen tak. Měl vždycky spoustu kamarádek, tak možná chce mít další,ve mě. Nevím jak mám k tomu přistupovat, pořád ho mám ráda a není jednoduché se přetvařovat.Prosím poraďte,co s tím?