Místo č. 1: Supermarket
Jíst potřebuje každý, a tak skoro všichni musejí dříve či později zamířit do obchodu s potravinami. Co když na vás Ten Pravý čeká zrovna tam? Zkuste se místo do regálů dívat i na lidi okolo sebe!
Devětadvacetileté Lucii se to vyplatilo. Jako každou sobotu vyrazila na velký nákup do supermarketu na okraji Prahy. Jednou z položek na seznamu byl i žitný chleba. „Začala jsem ho jíst poměrně nedávno, jenže mi nechutná jen tak nějaký, vlastně jsem schopná jíst jen jeden od jisté firmy, která dodává balené pečivo právě do zmíněného supermarketu. Zamířila jsem suverénně k regálu a začala se přehrabovat ve zpřeházeném zboží ve snaze objevit zelený obal ‚svého‘ chleba. Nakonec jsem objevila poslední balení o polici výš než obvykle a v okamžiku, kdy jsem se pro něj natáhla, střetla jsem se s mužskou rukou sahající po stejném výrobku,“ vypráví Lucka a dodává, že když se na celou situaci dívá zpětně, připomíná jí scénu z nějakého podřadného romantického filmu.
„Vlastně si myslím, že je spousta našich přátel přesvědčená, že jsme si to celé hodně přikrášlili, ale něco takového člověk, minimálně já, prostě nevymyslí,“ směje se. A má pravdu – její příběh působí skoro neuvěřitelně. „Bylo jasné, že jsme oba sahali po stejném chlebu. Rychle jsme ruce stáhli a chvilku na sebe koukali. Napadly mě v tu chvíli dvě věci – že je to vážně hezký chlap a že ten chleba nejspíš kupuje pro přítelkyni, protože tohle pečivo většina chlapů nejí. Naštěstí jsem se mýlila. Gentlemansky se vzdal chleba se slovy, že je mu vlastně jedno, který druh jí, že si tenhle kupuje jen proto, že dlouho vydrží. I když nejsem zrovna ten typ, co se dá s každým do řeči, najednou jsem sama sebe nepoznávala. U pokladen už jsme byli skoro jako dva staří známí. Vyměnili jsme si čísla a ještě ten večer šli na skleničku. No a už od dubna kupujeme chleba pro oba,“ uzavírá Lucka.
Místo č. 2: Oblíbená trasa se psem
Máte-li doma psa, jste ve výhodě. Nejenže potkáte při venčení spoustu dalších „pejskařů“, ale vždycky budete mít alespoň jedno společné téma, kterým můžete zapříst hovor – psa.
Díky čtyřnohému mazlíčkovi – tedy alespoň podle vlastních slov – našla své štěstí i dvaačtyřicetiletá Olga.
„Vdávala jsem se velmi mladá, hned v osmnácti, a to vlastně jen kvůli tomu, že jsem čekala dceru. Zpočátku se všechno zdálo skoro ideální, jenže když bylo Markétce jedenáct, oznámil mi manžel, že se zamiloval do jiné ženy a chce se rozvést. Byla to pro mě rána z čistého nebe, manžel se po několika týdnech odstěhoval a my zůstaly s dcerou samy. Rozvod proběhl celkem v klidu, ale bylo to pro nás velmi těžké období. Navíc jsem měla pocit, že už do smrti nechci žádného chlapa ani vidět a že je nemožné, abych se kdy ještě zamilovala. Markéta navíc přicházela do puberty a mně se zdálo, že na ni přestávám stačit. Když jsem se jednou v pláči svěřovala kamarádce, spíše jen z legrace navrhla, ať dceři koupím psa, že se alespoň naučí odpovědnosti. Ta myšlenka mi hlodala v hlavě. Nejen kvůli dceři, ale i kvůli mně,“ popisuje Olga.
Nakonec se odhodlala k činu a darovala Markétce štěně k třináctým narozeninám. „Předem jsem samozřejmě sondovala, jestli by psa chtěla, a když jsem se setkala s pozitivní odezvou, šla jsem do toho. A nelituju, i když Markéta si nakonec i přes zvířecího miláčka prožila hodně bouřlivou pubertu a starost o Dennyho zůstala hlavně na mně,“ říká s úsměvem. Psa chodila venčit na travnaté plochy v okolí bydliště a postupně se seznamovala s ostatními „pejskaři“. Jedním z nich byl i o několik let starší Ivan venčící jezevčíka Bada. „Občas jsme se spolu dali do řeči, byl také rozvedený a měl dvě malé děti, které však vychovávala jeho bývalá žena. Zpočátku by mě ani nenapadlo, že by mezi námi mohlo být něco víc, vlastně trvalo přes dva roky, než se odhodlal pozvat mě na večeři. A jsme spolu už šest let. Myslím, že kdybychom neměli Dennyho, nikdy bych se znovu nezamilovala,“ dodává Olga.
Místo č. 3: Fitness centrum
Málokoho z nás by napadlo, že právě fitness centrum je ideálním místem k seznámení s Panem Božským. Vždyť která z nás si dokáže být „jistá v kramflecích“ v propoceném tričku, udýchaná a s rudými skvrnami v obličeji? A přesto bychom neměli tělocvičny podceňovat.
Příkladem potvrzujícím tuto teorii může být třeba příběh šestadvacetileté Moniky.
„Před čtyřmi lety jsem se na škole zamilovala do spolužáka, který o mě ale nejevil sebemenší zájem. Náš společný kamarád mi navrhl, abych s nimi a dalšími několika lidmi jela na Silvestra na Šumavu na lyže, a já v představě romantického týdne nadšeně souhlasila. Co na tom, že na lyžích jsem naposledy stála ještě jako školou povinná a můj jediný pohyb spočíval v chození do druhého patra našeho domu!“ směje se dnes maminka půlročního Kubíka. Lyže si tehdy půjčila od kamarádky a vyrazila na vysněný pobyt. „Samozřejmě jsem odpadla hned první den. Bolelo mě úplně všechno, lépe snad lyžovaly i pětileté děti. Zatímco všichni se po lyžování bavili do ranních hodin v hospodě, já šla spát už před půlnocí, protože jsem kvůli únavě nemohla vydržet vzhůru. Druhý den jsem všem akorát tak zamávala, když vyráželi na sjezdovku, a vymlouvala se na natažený sval. Připadala jsem si nemožně, se svým vysněným idolem jsem neměla ani příležitost si promluvit. Zbytek Šumavy jsem nějak přetrpěla, s představami o ‚sbalení‘ spolužáka jsem se rozloučila a po návratu jsem byla pevně rozhodnutá, že s tou svou tragickou fyzičkou něco udělám. A koupila jsem si permanentku do fitness centra. Myslím, že to byly ty nejlépe investované peníze v mém životě,“ říká.
Jako začátečnice zkusila spinning, chodila na něj poctivě dvakrát týdně. „Po několika lekcích jsem si všimla, že rotoped vedle mě jako náhodou vždycky okupuje stejný kluk. Jednou jsme se spolu před hodinou začali bavit, byl docela milý. Vypadalo to, že by se mnou rád prohodil pár slov i po cvičení, ale to jsem vždycky jen v rychlosti pípla ‚ahoj‘ a zmizela v šatně. Stejně bych ze sebe nevymáčkla víc slov, protože jsem obvykle nemohla popadnout dech. Asi po měsíci na mě počkal před fitkem, ale já se tak styděla za rudý obličej, že jsem radši předstírala, že telefonuju a rychle zmizela. Podruhé už jsem neunikla a vyslechla si pozvání na pivo. Byl to skvělý večer, možná i proto, že jsem si říkala, že když mě viděl upocenou a udýchanou, a přesto jsem se mu líbila, nemám co řešit. A vyplatilo se. Ostatně Kubíček je toho jasným důkazem,“ vypráví Monika.
TIP Bety: Máte trápení s láskou? Nevíte, jak získat toho pravého? Poraďte se s naší poradkyní na lásku a vztahy Evou!