Mít doma uklizeno je pro mnohé ženy samozřejmostí. Většina z nich uklízí ráda, i když se u toho vztekají a předstírají, že je to nutné zlo. Čistota v bytě je jejich vizitkou a užívají si pocit vítězství, když po několika hodinách „smejčení“ usednou s kávou v obývacím pokoji a rozhlížejí se kolem sebe, spokojené a šťastné. Jenže co když potřebě mít doma sterilní prostředí naprosto propadnou?
Proč musím stále uklízet?
Kde se vlastně bere ta nutkavá potřeba udržet v domě dokonalý pořádek? Chorobné uklízení se nás nezmocní zčista jasna, ale upozorňuje na nějaký jiný, mnohdy potlačovaný problém. Takový člověk bývá nevyrovnaný a vnitřně nespokojený. Úklidem se pokouší vytvořit něco, v čem najde smysl a řád. Uklizený dům či byt zjednodušuje život a dává pocit klidu. Jednoduše řečeno – kdo si nedokáže uklidit ve své mysli, uklízí ve svém domě.
Už zase uklízíš? Rozvedeme se.
Bohužel se potřeba čistoty přenáší i do života rodiny, která se „závislou“ žije. Neustálý nátlak, který je na ostatní členy vyvíjen, je jen těžko snesitelný. Nejsou výjimkou časté hádky, vyvolané pro drobek na koberci, odložené věci na stole či jiné malichernosti. Život s takovým člověkem málokdo dlouhodobě snese, jenže je potřeba si uvědomit, že přehnaná touha po pořádku není běžná záležitost. Do jisté míry ji lze zařadit mezi poruchy osobnosti. Mnoho partnerů, z nichž se jeden potýká s uklízecí mánií, se dříve rozejdou, pro rozdílné povahy. Málokoho napadne, že by měl druhému pomoci dostat se zpět do normálu. Lidi, které zasáhla přehnaná, až chorobná pořádkumilovnost, se začnou chovat jinak a jejich okolí si toho určitě všimne. Je ale důležité nepovažovat takový stav za normální.
Kde je hranice?
Je v pořádku, když mají věci v domácnosti své místo, vše má určitý řád a domov je uklizený a navoněný. Ale jen do té doby, kdy vám nebude úklid ukrajovat velké množství času, které věnujete rodině nebo svým přátelům. Jakmile se přistihnete, že říkáte manželovi a dětem
„běžte na výlet sami, já musím ještě uklízet.“ nebo kamarádce do telefonu
„bohužel, dnes kafe nestíhám, musím něco dodělat.“, je evidentně něco špatně. Pokud máte nutkavou potřebu za každým něco přerovnávat, sbírat drobečky, večer nemůžete usnout, protože ve dřezu stojí dva hrnky, ráno vstáváte dřív, abyste zapnula pračku apod., zkuste se v takové chvíli přemoci a zjistit, zda jste schopné to vědomě přehlédnout. Prostě dělat, jako by se nic nedělo. Vyberte si třeba jeden den v týdnu, kdy nebudete dělat vůbec nic v domácnosti a místo toho půjdete s dětmi ven nebo budete jen tak lenošit. Jde o to zjistit, zda na vás doléhá úzkost či nervozita, když víte, že nemůžete vzít hadr do ruky nebo se prostě jen nudíte.
Léčba je nutná
Neléčení téhle poruchy může přinášet mnoho problémů i v dalším životě nemocného. Ten může v pozdější fázi trpět těžkými depresemi, chorobným strachem či agresivitou. Často jejich život provází právě i rozpad partnerského vztahu. Podle psychologů tak zůstává léčba tím jediným způsobem, jak lidem s touto poruchou pomoci.
