Proč lidé, kteří jsou na nás příliš milí, jsou pro nás nakonec méně zajímaví než ti, kteří se zdají být nedosažitelní? Proč se raději toužíme „dotknout hvězd“?
Bohužel je to dobře známý jev: Vždy chceme to, co nemáme nebo nemůžeme dostat. Co je pro nás nepřístupné, je skvělé a atraktivní a kdokoli, kdo je tu pro nás kdykoli, je většinou tak milý – až je nudný. Nemocný svět, že? Jak může být člověk "příliš milý"? Pokud jde o lásku, je to přesně to, co se může stát.
Vyšší hodnota stojí za investici
V okamžiku, kdy musíme za někoho bojovat, potřebujeme také cítit, že ta druhá osoba za to stojí. Pokud do někoho hodně investujeme (jakýmkoli způsobem), pak má čistě psychologický účinek, že hodnotu druhého vidíme mnohem výš. Takže, pokud je osoba "příliš milá" od začátku, tak sotva do něj něco musíme investovat.
To, že je k nám pozorný a milý někdo, kdo zachází se všemi lidmi velmi pěkně a pozorně, není něco, proč bychom se měli cítit zvláštně. Je milý ke všem. Úplně něco jiného ale je, když je na nás milý ten nepřístupný chlap. Vnímáme to jako ocenění a cítíme se polichoceni.
Nejistota a naděje je to kouzlo
Americký psycholog Paul Eastwick z Northwestern University provedl experiment se subjekty, které se měly setkat na schůzce. Ukázalo se, že subjekty považovaly svůj protějšek za velmi atraktivní, pokud nedostaly jasný signál, zda o ně má zájem.
Právě tato směs nejistoty a naděje nás podle Eastwicka tolik fascinuje. Proč? No, pokud druhá osoba neukáže přesně to, co chce, jsme nejistí, a to v nás hlodá. A proto přítomnost takové osoby vyhledáváme mnohem více a častěji na ni myslíme.
Co to pro nás znamená?
Co s tím? Měli bychom si teď všichni nasadit pokerovou tvář a být ledově chladný taktik, abychom byli pro druhé zajímaví? Samozřejmě, že ne! A pro mnoho lidí to není nutné, protože jasně uznávají hodnotu člověka, i když je otevřený a možná i "příliš milý".
Zdroj: názory autora - celý článek
