Každý den jsou naše smysly poháněny tisíci novými dojmy. Proč si některé pamatujeme navždy a na jiné okamžitě zapomínáme? Vydali jsme se na cestu paměti.
Kdyby si lidé nemohli na nic vzpomenout, nevěděli by nic. Kdyby si lidé mohli všechno zapamatovat, věděli by všechno – ale nebylo by jim to k ničemu. Naše paměť je ústřední složkou našeho bytí, takže o naší paměti přemýšlíme odpradávna. Již ve čtvrtém století před rokem nula umístil Platón vzpomínky do jádra našeho lidství: duše. Tam, podle řeckého filozofa, byly naše vzpomínky uchovány ve voskových tabulkách a co se do nich nezapsalo, si nepamatujeme (1).
Co je paměť?
Dokonce i tehdy řecký filozof položil přesně ty otázky, které se stále týkají kognitivních výzkumníků, psychologů a neurologů dnes: Jak člověk tvoří vzpomínku? Proč na některé věci zapomínáme a jiné si pamatujeme? Které vzpomínky jsou skutečné a které falešné? A jak se vzpomínky falšují?
Věda je dnes pokročilejší, než si Platón dokázal představit před více než 2 000 lety. Dokáže rozlišit mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí. Víme, že našimi hlavami prochází více než 100 miliard mozkových buněk, dojmy se ukládají v nervových spojeních a mění se (2).
Je těžké uchopit naši paměť v její celistvosti. Naše paměť je abstraktní a lidé si v závislosti na kultuře a epoše představovali různě, jak jsou uloženy naše myšlenky, pocity a dojmy – a kde (2).
Od vynálezu počítače dominuje našim představám o lidské paměti elektronická technologie: Náš paměťový obraz je tedy kód jedniček a nul, uložený krátkodobě v paměti, dlouhodobě na pevných discích (2).
Proč si některé zážitky pamatujeme a na jiné zapomínáme?
Skutečnost, že se náš mozek neustále nepřehřívá, hraničí se zázrakem přírody. Protože je aktivní po celou dobu, protože musí filtrovat, zpracovávat a ukládat smyslové dojmy v každém okamžiku našeho života. Filtrování je obzvláště důležité (3).
V tzv. ultrakrátké paměti zůstávají zážitky jen na pár vteřin, pokud jim pak nepřiřadíte žádný další význam, okamžitě je opět zapomeneme. Pokud se na ně ale zaměříme – pokud si chceme zapamatovat řadu čísel nebo poprvé slyšet nová slova cizího jazyka – pak se snažíme tyto informace uložit do krátkodobé paměti. Funguje to podobně jako hlavní paměť počítače: Musí se pravidelně mazat, aby bylo možné absorbovat nové informace. Současný stav výzkumu předpokládá, že můžeme uchovávat informace v této lidské paměti asi dvacet minut – pak se tyto nervové vazby vymažou (3).
Ale to se nestane úplně. To je další důvod, proč má smysl například udělat si krátkou přestávku po dvaceti minutách při učení slovní zásoby a pak opakovat to, co jste se naučili – v naději, že se usadí v dlouhodobé paměti.
Proč si někdy pamatujeme věci nesprávně?
Epizodická paměť je naše osobní autobiografie. Píšeme ji sami vědomě i nevědomě, ale nikdy objektivně a fakticky. Naopak, vnucujeme jí své vlastní příběhy naší minulosti. Fyziologicky nezáleží na tom, zda něco zažijete nebo si to představíte. Z tohoto důvodu neustále vyprávíme příběhy, z tohoto důvodu má každá kultura své vlastní mýty. Nevidíme věci takové, jaké jsou, vidíme je tak, jak je chápeme. Sami jsme si stanovili hranice mezi pravdou a fikcí, a čím lépe máme svou fikci pod kontrolou, tím lépe máme pod kontrolou naši realitu (4).
Jaká je tedy naše paměť? Platónův voskový tablet, knihovna, interní pevný disk? Nejsou to jen špatné metafory pro neuronální procesy, neurony, které se neustále znovu propojují?
Zdroj: (1) www.pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18962894/, (2) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5491610/, (3) www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK545136/, (4) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2882963/
