Princezny z klasických Disney pohádek jsou pravidelně kritizovány za to, že nejsou dostatečně feministické. Je ale tato kritika skutečně oprávněná?
Na první pohled se Disney princezny a feminismus zdají být dvě zcela oddělené oblasti: na jedné straně máme – většinou – bílé, mladé ženy, které fyzicky odpovídají velmi nezdravému, absolutně nereálnému tělesnému ideálu. A na druhé straně feminismus, který usiluje o rovnoprávnost a vidí v ženách víc než objekt ke spáse, který se musí podřídit patriarchátu (1).
Klasické princezny jako Popelka, mořská panna Ariel, Belle, Jasmína a Locika jsou na první pohled jistě vším, jen ne vzorem pro mladé, nezávislé a silné ženy: Jejich příběh má v hlavní roli muže. Absolutně neaktuální, alespoň pro mnoho lidí v naší moderní, kosmopolitní společnosti. Ale jsou výtky těchto Disney princezen opravdu oprávněné? Není za tou až příliš krásnou fasádou něco víc?
Disney už léta praktikuje pokryteckou metakritiku
Kritické zkoumání Disneyho princezen bylo tak všudypřítomné, že se do toho zapojila i samotná megakorporace – a praktikovala metakritiku, i když ne prostřednictvím studií nebo veřejných rozhovorů s odborníky na genderová témata a podobně, ale prostřednictvím filmů s jinou, „moderní“ formou. Novou Disneyho princeznou Elsou z Ledového království. Zpracování kritických bodů v nové pohádce bylo skutečně „do očí bijící“ (2).
„Nemůžeš si vzít někoho, koho znáš jen jeden den.“
Anna, Elsina sestra a druhá hlavní hrdinka, sní jen o jediném: Konečně najít lásku (a jíst čokoládu, protože dívky samozřejmě čokoládu milují). Zdá se, že to dělá i ona, protože na plese potká Hanse a je to opravdu láska na první pohled – čehož se vzápětí ujme Elsa, která jí vlastně měla jen požehnat, ale vezme jí vítr z plachet: „Nemůžeš si vzít někoho, koho znáš jen jeden den.“
Bývaly kdysi princezny, které se vdávaly dokonce za méně než jeden den. Film si v průběhu děje dělá legraci i z Anny a její definice „lásky“ prostřednictvím postavy Kristoffa – a tím nakonec i ze samotného Disneyho, koneckonců Šípková Růženka, Sněhurky a Popelky a jejich příslušní princové se mohou stěží znát déle než několik hodin. Disney se obrátí na kritické diváky a říká: „Haha, vidíte? Také si myslíme, že je to hloupé. Nyní se běžte podívat na další naše filmy, kupte si zboží a vytvořte si účet na Disney+, koneckonců jsme všichni na stejné straně!“
V případě pochybností stejně vyhraje Disney
Docela cynické a docela pokrytecké, koneckonců, Disneymu je nakonec úplně jedno, co si o filmech myslíte, jaký máte pocit z reprezentace žen, nedosažitelných tělesných ideálů a rozmanitosti, i když je pravda, že v tomto bodě novější díla jako „Encanto“ a „Raya a poslední drak“ berou rozmanitost mnohem vážněji. I Disney se učí. Jakmile sedíte v kině, díváte se na film na DVD nebo streamujete, Disney má vyhráno. Jistě můžeme mezi sebou i s dětmi debatovat o smyslu a nesmyslnosti Arielina rozhodnutí vybrat si muže nebo hlas (což také nebylo tak jednoduché), dokud mají děti panenky „Malá mořská víla“ a povlečení se Sněhurkou. Ale Disneyho pokrytecká metakritika stranou, existují oprávněné kritiky starších Disney princezen, které si zaslouží bližší pohled?
Kritika je oprávněná, ale…
Není jen jeden možný pohled na „staré" Disneyho princezny a jejich historii. Dobré umělecké dílo se projevuje i tím, že různí lidé se svými individuálními příběhy a pohledy na dílo nahlížejí a hodnotí je stejně rozdílně.
Belle může být feministický vzor kvůli její žízni po vědění, inteligenci a síle vůle – nebo ne, protože její příběh nakonec určuje muž. "Kráska a zvíře" může být stejně tak pohádkou o odpuštění a přátelství jako filmem, ve kterém seberealizace ženy závisí na muži. Popelka může být vzorem, pokud jde o přátelství a naději, přestože představují nereálné tělesné ideály a mnohem absurdnější očekávání lásky.
Perspektivy se liší a Disney s největší pravděpodobností nenese odpovědnost za to, že malé holčičky chtějí být princeznami místo lékařek nebo generálních ředitelek megakorporací – odpovědnost za to neseme všichni. A my všichni to můžeme řešit společně i jako jednotlivci reflexí a kritikou toho, co jsme viděli. Ale prosím, netrvejte na jediném „správném“ výkladu.
Zdroje: (1) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC8144001/, (2) www.inquiriesjournal.com/articles/1788/toxic-royalty-feminism-and-the-rhetoric-of-beauty-in-disney-princess-films
