Když si ani trochu nerozumíme

Zdravé vztahy mají obrovskou moc. Dokážou nás uklidnit, podpořit a dodat nám sílu zvládnout i těžké dny. Ale když vázne komunikace, může se i ten nejbližší vztah proměnit ve zdroj stresu a napětí. A právě špatná komunikace je často nenápadným spouštěčem psychického vyčerpání.

Když posloucháme jen napůl

Někdy nasloucháme jen ze slušnosti. Sem tam kývneme, proneseme „hm, jasně“ a čekáme, až budeme moci mluvit my. Navenek to vypadá jako zájem, ale ve skutečnosti člověk cítí, že ho vlastně nikdo neposlouchá. A to bolí.

Jindy se tváříme, že posloucháme, ale hlavou už běží odpověď. Nereagujeme na to, co druhý skutečně říká, ale jen čekáme na svou chvíli. A občas neposloucháme vůbec. Prostě vypneme, přepneme a uzavřeme se. Všechny tyto způsoby komunikace vedou k jedinému: místo porozumění přichází frustrace.

Stres v přestrojení

Možná se častěji hádáte. Možná máte pocit, že i jednoduché věci trvají věčnost. Možná už ani nemáte chuť si s tím člověkem o něčem povídat. Komunikační šum může být nenápadný, ale o to vytrvalejší. A když se hromadí, přetváří se ve stres, podráždění a někdy i tichý boj o moc.

Jak to dělat jinak? Aktivně, s respektem a v klidu

Dobrá zpráva: každý z nás se může naučit komunikovat lépe. Základem je aktivní naslouchání. Co to znamená? Být přítomný. Dát pryč mobil. Opravdu slyšet, co druhý říká, a klidně si to shrnout vlastními slovy: „Jestli tomu dobře rozumím, vadí ti, že doma všechno leží na tobě?“

Další kouzelná pomůcka? Já-výroky. Místo obviňování („Ty nikdy...“) řekněte, jak se cítíte: „Mám pocit, že mě v tom necháváš samotnou a je mi z toho smutno.“ Taková věta má větší šanci, že bude přijata.

A pokud zrovna nemáte kapacitu na náročný rozhovor? Řekněte to. „Teď jsem v presu, ale rád si o tom popovídám večer.“ Upřímnost a ohleduplnost jdou ruku v ruce.

Když se tváříme mile, ale uvnitř zuříme

Pasivně-agresivní chování je rafinované. Navenek úsměv, ale mezi řádky zazní výčitka. Nebo ticho, které trvá až podezřele dlouho. Taková komunikace je vyčerpávající, protože nikdy nevíme, na čem jsme. A právě nejistota je jedním z nejsilnějších stresorů.

Co s tím? Opět pomůže asertivita, tedy umění říct, co potřebujeme, ale bez útoku. A pokud se opakovaně cítíme zesměšňováni nebo znevažováni, stojí za to zvážit, jaký typ vztahu vlastně žijeme.

Když komunikace bolí

A pak je tu ještě jedna úroveň – agresivní komunikace. Když druhý útočí, křičí, ponižuje, kritizuje. To už není neshoda. To je destruktivní vzorec, který do zdravého vztahu nepatří. V takové chvíli už nejde jen o komunikační styl, jde o bezpečí a sebehodnotu. A někdy je nejzdravější volbou odejít.

Komunikace je dovednost a lze ji trénovat

Nikdo z nás se nenarodil jako dokonalý komunikátor. Ale každý z nás může začít mluvit a naslouchat lépe. S respektem, zájmem a ochotou porozumět. Právě díky takovým rozhovorům se vztahy prohlubují, stres mizí a my se cítíme slyšeni. A to je přesně to, co všichni potřebujeme.

Zdroj: názory autora