Ne všichni, kdo se usmívají, to s vámi myslí dobře. Někteří lidé dokážou nenápadně vysávat energii, manipulovat nebo ubližovat. A přitom působit naprosto normálně. Jak je poznat? A kolik z těchto rysů se občas objeví i u nás samotných?
Říká se, že svět je plný dobrých lidí. A je to pravda! Většina z nás chce milovat, být milována a žít klidný život. Pomáháme si, smějeme se, hledáme smysl v maličkostech. Stačí třeba zapálená svíčka v zimní večer a máme pocit, že je všechno tak, jak má být.
Jenže vedle toho existuje i druhá stránka. Ta, o které se nemluví tak snadno. Stránka, kde se objevuje závist, manipulace, chlad nebo bezohlednost. A právě tahle „temnější“ část osobnosti nás nutí rozdělovat svět na dobré a špatné lidi. Ale co když to není tak jednoduché?
Zlo není jen ve filmech
Když se řekne „zlý člověk“, většina z nás si představí extrémy. Historické postavy jako Adolf Hitler nebo Usáma bin Ládin. Jenže realita je mnohem méně nápadná. „Zlí“ lidé totiž často nevypadají nijak výjimečně. Můžou to být kolegové, známí, někdy dokonce blízcí lidé. A právě proto je těžké je rozpoznat.
Existuje ale několik typických znaků, které se u nich opakují. Neznamená to, že kdo má jeden z nich, je automaticky špatný. Spíš jde o kombinaci a intenzitu.
Já na prvním místě – vždycky
Každý z nás myslí občas na sebe. U některých lidí je to ale pravidlo číslo jedna. Jejich potřeby mají absolutní prioritu, bez ohledu na to, koho to zraní.
Nikdy nemají dost
Ať už jde o peníze, pozornost nebo úspěch, pořád chtějí víc. A co je horší, často jim vadí, když se daří ostatním.
Vztahy jako strategie
Pro někoho jsou vztahy o blízkosti. Pro jiné o výhodách. Tito lidé si vybírají, s kým se stýkají, podle toho, co z toho mohou získat.
Výčitky? Neznám
Umí si všechno obhájit. Když někomu ublíží, najdou důvod, proč je to vlastně v pořádku. V jejich příběhu jsou totiž vždycky oni ti „správní“.
Potřeba obdivu
Pozornost je jejich palivo. Potřebují ji neustále a když ji nedostanou, může přijít chlad, vztek nebo manipulace.
Přehnané nároky
Mají pocit, že si zaslouží víc než ostatní. Lepší zacházení, více výhod, větší respekt. A často to dávají velmi jasně najevo.
Chlad k emocím druhých
Empatie není jejich silnou stránkou. Nedokážou (nebo nechtějí) se vcítit do druhých. Naopak jejich vlastní emoce mohou být nepředvídatelné a přehnané.
Radost z cizí bolesti
Možná to neřeknou nahlas, ale uvnitř je těší, když někdo jiný selže. Nebo se alespoň necítí špatně, když se to stane.
Svět se točí kolem nich
Všechno filtrují přes sebe. Co z toho mám já? Jak to ovlivní mě? Potřeby ostatních jdou stranou.
Škodolibost jako bonus
Někdy jsou ochotni jít i proti vlastnímu zájmu, jen aby někdo jiný dopadl hůř. A to už je varovný signál, který nejde přehlédnout.
Nepříjemná pravda: kousek z toho máme všichni
Teď přichází moment, který není úplně příjemný. Některé z těchto rysů totiž občas najdeme i u sebe. Záviděli jste někdy někomu úspěch? Měli jste radost, když někdo, kdo vám nesedí, udělal chybu? Upřednostnili jste někdy své potřeby před ostatními? Vítejte v klubu. To je lidské.
Rozdíl ale spočívá v tom, jak často a jak intenzivně se tyto vlastnosti objevují. A jestli si je dokážeme přiznat.
Dá se s „toxickými“ lidmi vycházet?
Krátká odpověď: většinou ne dlouhodobě. Takoví lidé mají tendenci vysávat energii, překračovat hranice a vytvářet napětí. A i když se snažíte být chápaví, časem vás to vyčerpá.
Nejzdravější strategie bývá překvapivě jednoduchá: odstup. Nemusíte nikoho zachraňovat. Nemusíte nikoho měnit. Pokud někdo nechce změnu sám, žádné vaše úsilí to nezmění.
A co když to poznáváte u sebe?
To je vlastně dobrá zpráva. Znamená to, že máte schopnost sebereflexe, a to je první krok ke změně. Nikdo není odsouzen být „špatný“. Naše chování je kombinací zkušeností, prostředí i náhod. A stejně tak ho můžeme postupně měnit.
Začíná to otázkami: Proč reaguji právě takhle? Co mi to dává? A co to bere ostatním? Možná to není snadná cesta. Ale stojí za to. Protože skutečná spokojenost nevzniká z kontroly, závisti ani manipulace. Vzniká z klidu, vztahů a pocitu, že jsme sami se sebou v pohodě.
Zdroj: názory autora - celý článek
