Být laskavý je krásná vlastnost. Milí lidé bývají oblíbení, snadno si získávají sympatie a často kolem sebe vytvářejí příjemnou atmosféru. Jenže i dobrota má své hranice. Pokud se snažíte být za každou cenu vstřícní, chápaví a usměvaví, může vás to časem stát víc, než si myslíte. Neustálá laskavost totiž někdy nepřináší klid, ale vyčerpání, frustraci a pocit, že na vás samotné už nezbývá místo.
Na první pohled se zdá, že být milý je vždy správná volba. Usmíváme se na kolegy, omlouváme druhé, ustupujeme v konfliktech a snažíme se nikoho nezranit. Společnost navíc laskavost oceňuje. Milí lidé působí důvěryhodně, příjemně a bezpečně. Kdo by nechtěl být obklopen někým, kdo nikdy nekřičí, nehádá se a vždy vyjde vstříc?
Jenže právě v tom může být háček.
Mnoho lidí si totiž postupně zvykne být „ti hodní“ za každou cenu. Nedovolí si odmítnout prosbu, skrývají vlastní nespokojenost a automaticky dávají přednost potřebám ostatních. Navenek působí vyrovnaně, ale uvnitř často bojují s únavou, tlakem nebo pocitem, že je nikdo doopravdy nevidí.
Být laskavý je důležité. Ale stejně důležité je neztratit při tom sám sebe.
Lidé vás mají rádi – alespoň na první pohled
Přátelský člověk obvykle působí sympaticky téměř okamžitě. Úsměv, ochota a vstřícnost dokážou otevřít dveře v práci, mezi známými i v běžných každodenních situacích. Milí lidé bývají často oblíbení, protože komunikace s nimi je jednoduchá a příjemná.
V běžném životě to navíc opravdu funguje. Když se chováme vlídně, většina lidí reaguje podobně. Prostředí je klidnější, konflikty se zmírňují a vztahy působí harmoničtěji.
Jenže sympatie ještě automaticky neznamenají skutečnou blízkost. Člověk, který je stále stejně příjemný na všechny, může časem působit trochu nedostupně. Ostatní sice vědí, že je milý, ale často netuší, co skutečně cítí, co mu vadí nebo kde má hranice. A právě to někdy brání hlubším vztahům. Protože opravdová blízkost nevzniká jen z laskavosti. Vzniká také z upřímnosti, autenticity a schopnosti ukázat i své méně dokonalé stránky.
Máte pocit, že děláte správnou věc
Na laskavosti je něco uklidňujícího. Když někomu pomůžeme, vyslechneme ho nebo mu vyjdeme vstříc, většinou máme dobrý pocit sami ze sebe. Člověk si připadá potřebný, užitečný a morálně „v pořádku“. A právě proto se mnoho lidí naučí být milí téměř neustále. Nechtějí nikomu ublížit, vyvolat konflikt nebo někoho zklamat. Pocit čistého svědomí je pro ně důležitý.
Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se laskavost stane povinností místo přirozeného rozhodnutí. Pak už člověk nepomáhá proto, že chce, ale proto, že má pocit, že musí. Začne mít výčitky pokaždé, když řekne ne, ozve se nebo upřednostní sám sebe. A místo radosti z dobrého skutku přichází tlak.
Někteří lidé dokonce získají pocit, že jejich hodnota závisí na tom, kolik toho pro ostatní udělají. A to je velmi nebezpečný začátek vyčerpání.
Na svou laskavost si zvyknete
Možná jste si všimli, že když uděláte něco hezkého pro druhého člověka, většinou vás to potěší. Laskavost umí zlepšit náladu nejen tomu, kdo ji přijímá, ale i tomu, kdo ji dává.
Jenže lidská psychika funguje zvláštně: na dobré věci si rychle zvykáme. To, co nám dřív připadalo jako velké gesto, se po čase stane běžnou součástí života. A stejně tak si okolí začne zvykat na to, že jste stále ochotní, vstřícní a k dispozici. Najednou už nikdo neocení, že zůstáváte déle v práci, vždy všechno zařídíte nebo vyslechnete cizí problémy. Stane se to samozřejmostí. A vy sami možná začnete mít pocit, že musíte dělat ještě víc, abyste měli stejný dobrý pocit jako dřív.
Právě tady se mnoho „věčně hodných“ lidí dostává do začarovaného kruhu. Čím více dávají, tím více se od nich očekává. A čím více se od nich očekává, tím hůř se jim přestává.
Lidé překračují vaše hranice, aniž by to mysleli zle
Ne každý člověk, který využívá cizí dobroty, je automaticky špatný nebo manipulativní. Často jde o něco mnohem prostšího: lidé si zkrátka zvyknou.
Pokud nikdy neřeknete, že vám něco vadí, okolí snadno získá pocit, že je všechno v pořádku. Když vždy souhlasíte, ustupujete a snažíte se být chápaví, ostatní často vůbec netuší, že překračují vaše hranice. A právě proto bývají příliš hodní lidé často vyčerpaní. Dlouhodobě potlačují vlastní potřeby, aby nenarušili klid nebo někoho nezklamali.
Jenže hranice nejsou projev sobectví. Jsou důležitou součástí zdravých vztahů. Říct „tohle mi nevyhovuje“, „potřebuji čas pro sebe“ nebo „teď nemůžu“ není nezdvořilé. Naopak. Je to způsob, jak chránit vlastní energii i psychickou pohodu. Lidé totiž nemohou respektovat hranice, o kterých nevědí.
Neustálá laskavost může bránit opravdové blízkosti
Možná to zní paradoxně, ale lidé, kteří jsou pořád milí, někdy mívají problém vytvořit opravdu hluboké vztahy. Důvod je jednoduchý: blízkost nevzniká jen z harmonie. Vzniká i z konfliktů, nedorozumění, odlišných názorů a momentů, kdy ukážeme svou zranitelnost.
Pokud se neustále snažíme být perfektně příjemní, druhým vlastně nikdy neukážeme svou skutečnou tvář. Nevidí naše slabosti, vztek, frustraci ani obyčejnou lidskou nedokonalost. Jenže právě díky tomu si lidé budují důvěru. Když vědí, že vedle nás mohou být sami sebou, a že my můžeme být sami sebou vedle nich.
Skutečně pevné vztahy nejsou založené na neustálé dokonalosti a bezchybné laskavosti. Jsou založené na autenticitě. A někdy to znamená i umět říct ne, nesouhlasit nebo přiznat, že nemáme dobrou náladu.
Být laskavý neznamená zapomenout na sebe
Laskavost je krásná vlastnost. Svět jí rozhodně nemá přebytek. Ale stejně důležité jako být milý k ostatním je být férový i k sobě. Nemusíte zachraňovat všechny. Nemusíte být neustále usměvaví. Nemusíte mít pochopení úplně pro všechno. Někdy je nejzdravější právě to, když si dovolíte nebýt dokonalí.
Protože opravdová laskavost nezačíná tím, že se rozdáte pro ostatní do posledního kousku. Začíná tím, že nezapomenete ani sami na sebe.
Zdroj: názory autora - celý článek
