Někteří lidé jako by měli na vztahy zvláštní talent, zatímco jiní zůstávají dlouhodobě sami nebo jejich partnerství končí dřív než se stačí pořádně rozvinout. Je to jen otázka náhody, zkušeností a povahy? Nebo může hrát roli i něco, co máme zapsáno hluboko v sobě? Odpověď možná není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.
Každý z nás zná někoho, kdo jako by měl v lásce neustále smůlu. Možná je to kamarádka, která se po několika měsících vždy vrací do stejného kolotoče zklamání. Možná je to kolega, který sice randí, ale žádný vztah mu dlouho nevydrží. A možná jste to někdy vy sami, kdo si klade otázku: „Proč se mi v lásce nedaří, i když se snažím?“
Dlouho jsme si mysleli, že odpověď spočívá hlavně v našich zkušenostech, výchově, sebevědomí nebo výběru partnerů. To všechno samozřejmě hraje obrovskou roli. Jenže lidská povaha je mnohem složitější a někdy máme určité sklony, které si ani neuvědomujeme. Někdo je od přírody otevřenější, důvěřivější a snadněji navazuje kontakt. Jiný potřebuje více času, aby se někomu opravdu otevřel.
Proč se někomu ve vztazích daří snadněji
Možná jste si všimli, že někteří lidé působí ve vztazích téměř bez námahy. Umí flirtovat, komunikovat o svých pocitech a řešit konflikty bez zbytečných dramat. Neznamená to, že by měli dokonalý život nebo nikdy nezažili zklamání. Často jen mají určité osobnostní předpoklady, které jim budování vztahů usnadňují.
Patří mezi ně například schopnost empatie, otevřenost vůči druhým, emoční stabilita nebo zdravé sebevědomí. Takoví lidé obvykle dokážou lépe zvládat nejistotu, která je s počátkem každého vztahu spojená. Nepropadají panice při prvním nedorozumění a nemají potřebu neustále hledat potvrzení vlastní hodnoty u partnera.
Naopak lidé, kteří jsou citlivější na odmítnutí nebo mají větší strach z opuštění, mohou ve vztazích reagovat intenzivněji. Někdy se příliš rychle připoutají, jindy se naopak drží zpátky, aby se vyhnuli zklamání. A právě tyto vzorce mohou mít kořeny mnohem hlouběji, než si myslíme.
Emoce jako klíč k partnerskému štěstí
Jedním z nejdůležitějších faktorů ve vztazích je schopnost pracovat s vlastními emocemi. Když člověk hůře zvládá stres, frustraci nebo nejistotu, může pro něj být budování dlouhodobého partnerství náročnější. Každý vztah totiž přináší situace, kdy se cítíme zranitelní, nepochopení nebo zklamaní.
Někdo v takové chvíli dokáže klidně mluvit o tom, co ho trápí. Jiný se uzavře do sebe, začne partnera obviňovat nebo naopak předstírá, že je všechno v pořádku. Tyto reakce nejsou jen otázkou vůle. Často souvisejí s tím, jak jsme se během života naučili zacházet se svými emocemi.
Lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde se o pocitech otevřeně mluvilo, mají často výhodu. Naučili se, že emoce nejsou něco, za co bychom se měli stydět. Naopak ti, kteří byli vedeni k tomu, aby své pocity potlačovali, mohou mít v dospělosti problém říct partnerovi, co opravdu potřebují.
Geny nejsou rozsudkem
Občas se objevují úvahy o tom, zda naše genetická výbava může ovlivňovat i to, jak snadno navazujeme a udržujeme vztahy. Je pravda, že určité biologické predispozice mohou mít vliv na naši povahu, citlivost nebo způsob prožívání emocí. To ale rozhodně neznamená, že by jeden jediný faktor určoval náš milostný osud.
Genetika může být jedním z mnoha dílků skládačky, ale zdaleka není tím nejdůležitějším. Na naše vztahy mají obrovský vliv také zkušenosti z dětství, způsob, jakým jsme se naučili komunikovat, naše sebevědomí, schopnost důvěřovat druhým a ochota pracovat na sobě.
Dva lidé se stejnými predispozicemi mohou mít úplně odlišný partnerský život. Jeden se může naučit své slabší stránky zvládat a vytvořit zdravý vztah, zatímco druhý bude opakovat stejné chyby stále dokola. Rozhodující tedy není jen to, s čím jsme se narodili, ale především to, jak se svým životem naložíme.
Co je pro vztahy opravdu důležité
Možná je uklidňující vědět, že i kdyby naše vrozené sklony měly na vztahy určitý vliv, stále máme ve svých rukou mnohem víc, než se může zdát. Můžeme se učit lépe rozumět svým emocím, pracovat na komunikaci, budovat zdravé sebevědomí a vybírat si partnery, kteří nám dávají pocit bezpečí a respektu.
Velkou roli hraje také schopnost být spokojený sám se sebou. Člověk, který se nikdy nenaučil být šťastný bez partnera, může ve vztahu hledat potvrzení vlastní hodnoty nebo záchranu před samotou. A to je pro dlouhodobé partnerství velká zátěž.
Naopak ten, kdo má rád svůj vlastní život, své zájmy a sám sebe, vstupuje do vztahu z úplně jiné pozice. Nehledá někoho, kdo ho „doplní“, ale člověka, se kterým může svůj život sdílet.
Láska není jen otázkou štěstí
Myšlenka, že by naše povaha a vrozené sklony mohly ovlivňovat partnerské vztahy, je fascinující. Zároveň nám ale připomíná, že láska není jen otázkou náhody nebo biologických předpokladů. Je to kombinace emocí, zkušeností, rozhodnutí a každodenní práce na vztahu.
Takže pokud máte pocit, že máte v lásce smůlu, nemusíte hned obviňovat osud ani sami sebe. Možná je důležitější zaměřit se na to, jaké vztahy si vybíráte, jak komunikujete a zda dokážete být spokojení sami se sebou. Protože i když máme každý jiné předpoklady, skutečnou podobu našeho milostného života vytváříme především my sami.
A to je vlastně ta nejlepší zpráva ze všech: bez ohledu na to, s jakými sklony jsme se narodili, má každý z nás šanci najít lásku, která bude zdravá, respektující a dlouhodobá.
Zdroj: názory autora
