Touží po blízkosti, ale jakmile se vztah začne stávat vážným, začne couvat. Jeden den vás zahrnuje pozorností, druhý se vzdaluje. Proč se někteří lidé lásky bojí právě ve chvíli, kdy ji najdou?
Začátek vztahu bývá většinou jednoduchý. Zamilovanost, zprávy až do noci, společné plány a pocit, že jste konečně potkali někoho výjimečného. Jenže pak přijde okamžik, kdy se vztah začne stávat skutečným. A právě tehdy může nastat nečekaný obrat.
Jeden z partnerů začne potřebovat více prostoru, vyhýbá se společným plánům nebo najednou pochybuje, jestli je vztah vůbec správný. Čím více se druhý snaží přiblížit, tím více první ustupuje. A čím více ustupuje, tím zoufaleji se druhý snaží vztah zachránit. Vzniká začarovaný kruh, ve kterém jeden hledá blízkost a druhý svobodu.
Když je blízkost najednou příliš
Lidé, kteří mají ze závazku strach, nemusí být bezcitní nebo neschopní milovat. Často mohou po vztahu a blízkosti toužit stejně jako kdokoli jiný. Jenže ve chvíli, kdy se vztah začne prohlubovat, mohou mít pocit, že přicházejí o svou svobodu.
Najednou jim vadí společné plánování, představa společného bydlení nebo třeba jen to, že od nich partner něco očekává. Mohou začít trávit více času v práci, věnovat se koníčkům nebo hledat důvody, proč spolu nebýt. Jiní lidé mají naopak strach, že o partnera přijdou. Neustále potřebují ujišťování, chtějí být spolu co nejvíce a každé partnerovo zaváhání vnímají jako hrozbu.
Oba přístupy přitom mohou vést ke stejnému výsledku: místo bezpečí přichází nejistota.
Jeden se vzdaluje, druhý ho dohání
Typickým problémem je právě tento rozdílný způsob reagování. Když se jeden partner stáhne, druhý se snaží vztah ještě více upevnit. Píše častěji, chce si promluvit, žádá vysvětlení nebo se snaží zjistit, co se děje. Jenže čím více se snaží, tím větší tlak může druhý člověk cítit. A proto se stáhne ještě více.
Vzniká tak zvláštní tanec: jeden krok k sobě, dva kroky od sebe. Pro oba partnery přitom může být takový vztah velmi vyčerpávající.
Jak poznat, že vztah žije v nejistotě?
Ne každý člověk, který potřebuje občas být sám, má strach ze závazků. Potřeba vlastního prostoru je ve vztahu naprosto normální.
Varovnější může být spíše dlouhodobý vzorec. Například když partner opakovaně slibuje společnou budoucnost, ale ve chvíli, kdy má dojít na konkrétní kroky, začne couvat. Nebo když střídá období velké blízkosti s náhlým chladem.
Někdy může být těžké pochopit, co vlastně chce. Jeden den má pocit, že jste pro něj nejdůležitější člověk na světě, a o několik dní později pochybuje o celém vztahu. Taková nejistota dokáže druhého člověka postupně připravit o klid i sebejistotu.
Neberte všechno osobně
Pokud se partner neustále vzdaluje, je přirozené začít přemýšlet, co děláme špatně. Jenže někdy problém skutečně nemusí být ve vás. Člověk, který má problém s blízkostí, může stejné obavy a nejistotu zažívat i v jiném vztahu.
To samozřejmě neznamená, že musíte jeho chování donekonečna tolerovat. Pochopení totiž není totéž, co omlouvání všeho.
Nemůžete někoho donutit, aby se zavázal
Tohle bývá jedna z nejtěžších lekcí. Pokud někdo nechce nebo nedokáže vztah skutečně budovat, žádné množství přesvědčování ho k tomu nemusí přimět. Můžete být laskaví, trpěliví a otevření. Můžete si s partnerem promluvit o tom, co potřebujete vy i on. Ale nemůžete za něj vyřešit jeho strach.
Místo neustálého přemýšlení, jak ho získat, může být užitečnější položit si jinou otázku: „Je tento vztah dobrý pro mě?“
Vraťte pozornost sami k sobě
Když máme strach, že o někoho přijdeme, snadno se celý náš život začne točit kolem něj. Kontrolujeme telefon, čekáme na zprávu, přemýšlíme, proč se neozval, a plánujeme, jak ho znovu přiblížit. Právě tehdy je důležité vrátit se ke svému vlastnímu životu.
Setkávejte se s přáteli. Věnujte se práci, koníčkům a věcem, které vám dělají radost. Plánujte si vlastní program a nenechte celý svůj den záviset na tom, jestli se partner ozve.
Nejde o žádnou taktiku, jak ho přimět, aby po vás začal toužit. Jde o něco mnohem důležitějšího: abyste ve vztahu neztratili sami sebe.
Šťastný konec? Možný je
Strach ze závazků nemusí automaticky znamenat konec vztahu. Pokud si oba partneři uvědomí, co se mezi nimi děje, mohou začít hledat cestu, jak spolu fungovat jinak. Důležitá je především ochota mluvit otevřeně. O tom, čeho se bojíme, co potřebujeme a kde jsou naše hranice.
A někdy může být užitečné přiznat si, že některé vztahové vzorce sami nezvládneme změnit. Pak může pomoci rozhovor s odborníkem nebo jiná forma podpory. Láska totiž nemusí znamenat, že se jeden neustále přizpůsobuje druhému. Zdravý vztah by měl poskytovat prostor pro blízkost i vlastní svobodu.
A možná právě to je nejdůležitější otázka: Dokážeme být spolu, aniž bychom přitom přestali být sami sebou?
Zdroj: názory autora
