Složil jsem věci v hale, nechal jsem na lavici všechno: svou zimní bundu, batoh, svlékl jsem i dceru ze zimy a pak zjistil, že musím do fronty, která je nahoře na galerii. Jenže Viki chtěla sedět a hrát si, tak jsem ji tam nechal. Shora jsem na ni viděl a nahoře by musela sedět akorát na zemi. Viki byla hodná, hrála si, a když jsem se zase otočil, všiml jsem si, že mé péřové bundě odepnula kapuci. Je to vysokohorská bunda s prachovým peřím a i kapuca je tak vycpaná, že vypadá jako helma. Viki kapucu zapnula na suchý zip a postavila ji na zem. Helma si stála dole v hale a vypadalo to dost divně.
To ovšem nebylo nic proti tomu, když se sama pohnula. Viki se začala smát a tleskat. Vytřeštil jsem oči. Netušil jsem, že mám chodící kapuci. A neměla nic v ruce, že by to něčím ovládala. Navíc nic na dálkové ovládání doma nemáme. Kapuce z bundy se sunula halou a děsila lidi. Běžný dospělý se totiž nedívá na zem, jestli mu tam neleze kapuce, jedna paní na ni málem šlápla, a jak si jí všimla, vyskočila skoro metr do výšky. Nějaký muž zase zdrhnul, odkud přišel, a vrátil se až po hodné chvíli, byl někde pode mnou, tak předpokládám, že tu věc pozoroval, než se odvážil znovu přiblížit. Jeden teenager zase šel kolem, zíral na kapuci a pak řekl svému kamarádovi: “
Kdybych věděl, že prodávaj tohle, tak si to přeju k vánocům místo drona.” Viki byla nadšená a tancovala kolem.
Pak přišla ochranka. Chvíli ten pohybující se předmět pozorovala, pak šla ke kapuci a podívala se dovnitř. Načež se chlápek začal smát. Přišla i druhá ochranka. První mu něco pošeptal, ten taky šel, podíval se dovnitř a rozchechtal se. Potom si s kapucí hráli spolu s Viki, utíkali před ní a řehtali se jak malí. Načež ten první z ochranky se naklonil k Viki a zeptal se, jestli si to může na chvíli půjčit. Vzal kapuci a odešel s ní někam doprava pod galerii. Když se vrátil, zářil. Kolega se ho ptal: “Kams to dal?” “Brožíkovi.” odpověděl mu parťák. “Neblbni, to je cvok, jednou mi volal, že se mu v krabičce hýbou sponky.” “To mi povídej.” zasmál se první “Když tu byla ta aféra s moukou v obálkách, musel jsem mu je všechny prohlížet.”
Kdo je odvážný otec?
M. M. Cabicar se narodil v Praze. Pravděpodobně se narodil. Podle některých pramenů vyšel jako příloha nedělních novin. V úterý.
O jeho dětství se toho mnoho neví, kromě toho, že jako dítě byl mnohem menší, než teď a v jedenácti letech mu jednou bylo skoro dvanáct. Psát začal někdy na základní škole, asi v první třídě a podle dostupných zdrojů to byly zpočátku hlavně velká písmena. Postupně se zlepšoval, až začal psát i G nebo F...
Pípání. První z ochranky vzal mobil nebo vysílačku u pasu, mrkl na kolegu a zapnul hlasitý odposlech. “Tak copak zase, pane Brožík?” zahlásil se. Z reproduktoru se ozval vyděšený hlas: “Mně...M-mně tu chodí hlava!” Bezpečáci se prohnuli v pase. Komunikující muž se uklidnil a káravým hlasem řekl: “Pane Brožík, dneska tu chodí hlav, tady je to tady hlava na hlavě.” Zapraskání. Asi to byla spíš vysílačka. Nebo někdo volal z pevné a žmoulal šňůru. “A-ale t-to je j-jenom hlava!” Ochranka se zase prohnula a plácla do stehen. “Jak jenom hlava?” zeptal se první muž. “N-no na pultě t-to chodí. B-bez těla!” Bezpečák se musel několikrát nadechnout. “A ptal jste se, co chce? Jste u okénka?” “P-proboha ne! Já se k němu vracel, když jsem si t-toho všiml!” “No tak se zeptejte! Třeba chce jen razítko a zase odjede.” “H-he?! C-cože?” Potom ticho. První bezpečák na chvíli zmizel, pak přiběhl a už cestou se dusil. “On… On stojí ve dveřích kanclu, kouká mu jenom hlava a sípá na tu hlavu: “Po-potřebujete něco?” Zase zapraskání. “H-haló jste tam?” “No samozřejmě, pane Brožík.” “N-nic n-neříká. Jen tam popochází. A-asi je nervózní.” Druhý muž z ochranky si musel kleknout. “Tak vydržte, já se tam zastavím, pane Brožík.” A než sklapnul řekl: “Možná po obědě…”
Potom tam stáli, utírali si slzy a deklamovali oblíbené části jako: “A-asi je nervózní!” “Po-potřebujete něco?” Po několika minutách přišla přísně vypadající žena a obrátila se na ochranku: “Co se tu děje? Volal mi pan Brožík, že je zamčený v kanceláři a nevyjde, dokud mu tam bude chodit hlava.” Výbuch smíchu, po kterém se paní tvářila ještě přísněji. “Pojďte.” pozvali dámu a zmizeli vpravo pod galerií. Po chvíli se vrátili i s kapucí. Žena vážně řekla: “To jsem nečekala. Myslela jsem, že to bude něco hrozivého, ale tohle ne.” “To je tady holčičky,” řekl první z ochranky a vrátil Viki kapuci. Starší žena se na Viki podívala a přikývla: “Aha.” Viki ji vzala a zase postavila na podlahu. Další postava se dostavila na scénu a tentokrát to byl vysokoškolák kolem dvacítky: “Netuším, co se děje, ale volal mi pan Brožík, abych mu přišel odstranit hlavu.” “On teď volá na všechny strany,” mávla rukou paní. “To je kvůli tomuhle…” rozhlédl se po hale. Viki s kapucí zmizela, tak dodal: “Vidíte, co toho mám? Já už ani nevim, kde mi hlava stojí.” Byla za sloupem. Kapuce si to namířila přímo proti němu a snažila se projít na nástupiště 9¾. Postavili se do půlkruhu za ni, sledovali její úsilí a první bezpečák pronesl: “Tak tomu se říká jít hlavou proti zdi.”
..a teď vážně.
Martin je spisovatel, táta a hlavně neuvěřitelně aktivní člověk. Má hlavu plnou nápadů, z nichž ventiluje pouze zlomek. Napsal 11 e-knih a zatím 5 tištěných. Svým humorem, který vychází ze skutečných událostí, dělá radost tisícům lidí. Nyní pracuje na další knize, která vyjde na přelomu jara a léta.
A druhý na to: “Jo, jo, hlavou zeď neprorazíš.” Madam na to: “Ona prostě jde, hlava nehlava.” “Co to je?” zeptal se mladík zcela zmateně. “Znáte bezhlavého rytíře?” zeptal se bezpečák. Vysokoškolák přikývl. “Tak tohle je jeho brácha. Beztělnej rytíř.” “Ale ono to má spíš čepici…” namítl vysokoškolák. “To víš, venku je zima, brnění by mu namrzlo.” Viki přišla ke kapuci a natočila ji, takže se začala sunout do haly. “A už nám jde hlava kolem,” okomentoval to vysokoškolák. Pak se obrátil k ostatním: “Co s tím budeme dělat?” Madame se na něj podívala a naprosto vážně mu řekla: “Mohl byste s tím promluvit, aby to odešlo?” Vysokoškolák vytřeštil oči, postupně se podíval na každého, nikdo nehnul brvou. Neřekl nic. Otočil se na patě a šel za kapucí. “Promiňte…” odkašlal si vedle ní. “Eeee… Mohu vám nějak pomoci?” Bezpečák se naklonil k paní a pošeptal jí: “Toho si asi nenecháme, že? Nevypadá moc chytře…” Druhému z ostrahy nechápavě klesla čelist: “On se ani nepodívá, co je uvnitř.” “Zbláznili jste se?” odpověděla tiše žena “Ještě jsem neměla koncipienta, kterému stačilo říct, a bavil se místo mne s hlavama. Navíc se vůbec na nic neptal. Já mu hned jdu připravit smlouvu.”
Konečně jsem byl na řadě. Vyřídil jsem rychle vše potřebné, a když jsem přišel dolů, byla tam již jen Viki. Sama s hlavou. Zvedl jsem kapuci a podíval se dovnitř. Byl tam králíček na baterky, kterého dostala k vánocům. Kvůli tomu obrovskému medvědovi (kterého letos také dostala) jsem na něj úplně zapomněl. Tak jsem si myslel, že chodit s Méďou bude strašné, ale jak vidím… Ono je úplně jedno, jakou si vezme hračku.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
