Čekali jsme vedle recepce velkého hotelu, až Viki řekla: "Já mám hlad." "A co by sis dala?" začal jsem filozofickou debatu, protože tam žádné jídlo nebylo. "Hot dog." rozhodla se rychle. "Tati, dáš mi peníze? Já si ho koupím sama." Tak jsem jí peníze dal, proč ne? Byla to hotelová recepce a ne stánek s párkem v rohlíku, ale co jí budu všechno vysvětlovat, ať si na to přijde sama.
Viki vzala peníze a přiskákala k recepci. Ani si jí nevšimli. Recepce místo bufetu nebyl jediný problém, který musela Viki zdolat. Tam totiž měli obzvláště vysoký pult, tak akorát pro běžného evropana, aby byl vidět. Žádného asiata ještě nikdo z obsluhy neviděl, natož ještě menší šestiletou holčičku.
Viki stanula pod pultem a zahleděla se vzhůru. Ve tváři se jí objevil přemýšlivý výraz. Odhodlala se. Chytla se ručkama kraje a začala se vytahovat nahoru. Hekala a supěla, ale nevzdala se.
Zajímavé bylo i sledovat paní za recepcí, která na chvíli ustala v práci a zaposlouchala se, protože se jí zdálo, že někdo docela blízko od ní nejspíš... rodí. Už, už se zvedala, že se podívá, když se hlavička Viki dostala nad pult a vyhekla:
"Dobrý den!"
Paní v kostýmku vyjelo obočí vysoko nad čelo, až se ztratilo v pevném drdůlku. Ale vzala to mnohem lépe, než kolega o necelé dva metry dál, jenž odskočil od počítače a zařval:
"TY KRÁVO OSMICECKATÁ!"
Ale nebyla to kravička, byla to naše malá holčička. Visela si na pultě, křečovitě se držela, nohama kopala ve vzduchu...
"Prosím, já bych chtěla hot dog." vyrážela ze sebe visící Viki, protože udržet se s hlavou nad pultem nebylo nic snadného, já ji obdivoval.
První se vzpamatovala recepční a odpověděla, že tady jídlo nemají, jen kávu.
"Ale já mám hlad." hekala Viki a začala trochu rudnout.
"Tak nechtěla bys sušenku, co tu máme ke kávě? A bonbon?"
"Tak jo." souhlasila Viki.
Paní recepční si asi myslela, jak to hladce vyřešila, ovšem Viki zabrala, vyhodila nohu na pult a podařilo se jí vylézt nahoru celá.
"A hot dog." doplnila prostě, jako by se to rozumělo samo sebou.
Paní recepční i její kolega zůstali zírat na děvčátko, které se uvelebilo na recepčním pultu s nohama složenýma pod sebou, skoro do klubíčka stočené, asi jako malý zajíček. Recepční se rozhlédla kolem. Dělal jsem, že usilovně čtu. To už mám nacvičené z podobných situací.
"Tak víš co? Já zkusím zavolat do kuchyně, jestli by ti něco nepřinesli."
Nikdo se jí neodvážil sundat, ani napomenout.
"Hot dog." připomněla Viki.
"Ano." přikývla recepční mdle.
Žasl jsem, ona si opravdu objednala.
Zatímco paní telefonovala, objevil se další zaměstnanec hotelu, který měl na hrudi mosaznou cedulku s nápisem MANAGER. Původně jen šel kolem a asi se nechtěl zastavit, ale když viděl Viki na pultě, zarazil se uprostřed kroku, potom se o dva vrátil ke kolegovi a zašeptal:
"Co to je?"
"Dítě." odtušil druhý, který byl zjevně stále značně vykolejený.
"To se ztratilo?"
"Ne."
"Tak ho tu někdo zapomněl?"
"Ne."
"Tak co tu chce?"
Recepční zakryla mikrofon a zavolala: "Ona chce hot dog."
Manager nejspíš čekal větší množství informací, přestože "Ona chce hot dog." nevysvětlovalo zajíčka na mramorové desce, tak udělal jen takové: "Á-ha."
Možná proto, aby to nevypadalo, že si recepční přivydělává prodejem párků, dodala, že zrovna volá do kuchyně, na což se jí dostalo další bezvýrazné: "Á-ha."
Manager přehlédl recepční pult: kniha hostů, pero s papíry pro vzkazy, telefon, holčička ležící na kolenou...
"Á-ha." pokýval ještě jednou hlavou, otočil se odešel, protože tady určitě je všechno v pořádku.
Do haly vešel starý pán se dvěma dětmi, mluvili anglicky, malému klukovi byly tak dva, většímu asi jedenáct. Prcek hned začal vyskakovat na recepční pult, že chce taky nahoru, ale neměl šanci, Viki byla dvakrát vyšší a sotva zdolala vrchol.
Starý pán ovšem nějak vyrozuměl, že děti se zde takovým způsobem přihlašují a pak po chvíli komunikace, když děti zapisoval, tak malého také vyzdvihl na recepční pult a ukázal ho. Potom se nervózně podíval na staršího a řekl v angličtně něco jako: "Ale s tím druhým mi budete teda muset pomoct, jestli ho také musíte vidět."
Ujistili ho, že to není nutné. Pokud nechtějí hot dog. Fronta jde zprava.
Viki svůj hot dog skutečně dostala a z toho plyne poučení: Když něco chcete, jděte si za tím. Nebo přesněji: vylezte si za tím.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
