Občas si představuji svět, kde bychom mohly všechno začít úplně nanovo. Bez starých struktur, které tolik z nás drží zpátky. Bez hierarchie, která upřednostňuje jen „vyvolené“. Ano, zní to trochu naivně, ale někdy je naivita příjemnější než realita.
V mé utopii patriarchát prostě neexistuje. A nejde jen o to, že by ženy měly moc. Jde o hlubší proměnu společnosti. Nerovnosti spojené s pohlavím, rasou, sexualitou či zdravotním stavem by byly pryč. Každý by měl stejný přístup ke zdrojům, příležitostem i rozhodovacím pravomocem. Nikdo by nebyl nadřazen jen proto, že „tak vypadá“ nebo „patří do správné skupiny“. Konečně by mohly skončit ty trapné momenty, kdy si někdo myslí, že má právo rozhodovat jen proto, že je „šéf“.
Redefinice genderu
Co kdybychom přestali hodnotit lidi podle pohlaví? Muž nebo žena už by nebylo kritérium, ale jen jedna z mnoha součástí identity. Místo „muž nebo žena“ bychom se ptaly: Jak se cítíte? Co potřebujete? Jak chcete žít? Gender by nebyl břemenem nerovnosti, ale součástí toho, kdo jsme. Ano, pro některé by to byla pořádná změna, ale kdo by si stěžoval na trochu volnosti?
Život podle vlastních rytmů
Představte si den, kdy menstruace, ovulace nebo menopauza nejsou důvodem k trapnému mlčení, hanbě či diskriminaci. Práce a odpočinek by se přizpůsobovaly našim tělesným rytmům. Někdy si lehnete, když potřebujete, jindy zvládnete náročnější úkoly, když máte energii. Menstruační produkty zdarma, zdravotní péče bere vážně bolest i potřeby, které dnes všichni tiše přehlíží. Konečně bychom mohly prohlásit: „Nejsem poškozená, jen mám cyklus.“
Nové normy péče a rodičovství
V mé utopii není péče o děti nebo starší blízké „ženskou prací“. Je to sdílená odpovědnost, která se oceňuje. Rodiče a pečující lidé nikdo nepřehlíží a nebere je na lehkou váhu. Jejich role je hodnotná, protože drží společnost pohromadě.
Emoce bez masky
V ideálním světě by muži i ženy mohli být citliví, slabí i silní. Emoce nejsou slabostí, ale lidskostí. Slzy, úzkost, potřeba podpory, všechno má své místo. Očekávání tradiční maskulinity mizí a lidé mohou žít autentičtěji. A kdo by nechtěl vidět muže, který konečně přizná, že má taky právo plakat?
Cesta k ideálu
Moje utopie možná zní jako sen, ale není nereálná. Mít vizionářskou představu o lepším světě nám dává směr a motivaci měnit věci, i když cesta není jednoduchá. Utopie nejsou únikem do fantazie. Jsou nástrojem, jak přetvořit normy, hodnoty a instituce tak, aby sloužily všem, nejen privilegovaným.
Pokud dokážeme myslet velkoryse (a trochu drze), můžeme bojovat za budoucnost, kde rovnost, spravedlnost a empatie nejsou výjimkou, ale standardem. A i když se změna nestane přes noc, každý malý krok směrem k ideálu je víc než jen pěkná myšlenka.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
