Během života se měníme víc, než si často připouštíme. Přesto máme tendenci držet se představ, kdo bychom měli být, místo abychom naslouchali tomu, kým skutečně jsme. Sebepoznání není jednorázový objev, ale proces, který se vyvíjí spolu s námi.
Sebepoznání si někdy spojujeme s krizí identity nebo zásadním životním zlomem. Ve skutečnosti se ale týká každého z nás – bez ohledu na věk, životní fázi nebo míru spokojenosti. Ptát se, kdo jsme, neznamená, že jsme ztracení. Znamená to, že jsme pozorní.
Často fungujeme podle rolí: zaměstnanec, partner, rodič, kamarád. Tyto role jsou důležité, ale nejsou celým příběhem. Když se s nimi ztotožníme příliš, můžeme ztratit kontakt s tím, co nás skutečně baví, naplňuje nebo uklidňuje.
Když se sami sobě až příliš vzdálíme
Od vlastního já se většinou nevzdálíme ze dne na den. Děje se to nenápadně. Když potlačujeme své potřeby, abychom vyhověli okolí. Když se rozhodujeme podle očekávání místo vnitřního pocitu. Nebo když si řekneme, že „na sebe“ bude čas později.
Jenže vnitřní hlas se dřív nebo později ozve. Někdy jako nespokojenost, jindy jako únava, podráždění nebo pocit, že něco nesedí, i když na první pohled je všechno v pořádku.
Sebepoznání jako každodenní praxe
Najít sebe sama neznamená dojít k jedné definitivní odpovědi. Znamená to učit se sami sebe vnímat. V malých věcech, v rozhodnutích, v reakcích na běžné situace.
Může pomoci všímat si, kdy se cítíme sami sebou a kdy ne. Klást si jednoduché otázky: Co mi teď dělá dobře? Co mě vyčerpává? Dovolit si změnit názor i směr. Sebepoznání nespočívá dokonalosti, ale o upřímnosti.
Dovolit si být v pohybu
Jedna z největších pastí je představa, že bychom se měli „najít“ a pak už zůstat stejní. Jenže lidé se vyvíjejí. To, co nás definovalo před pěti lety, dnes nemusí platit. A je to v pořádku.
Skutečná svoboda často přichází ve chvíli, kdy si dovolíme být proměnliví. A nepřestáváme se ptát, jestli život, který žijeme, je stále v souladu s námi.
Být sám sebou není cíl, ale vztah
Sebepoznání není konečná stanice. Je to vztah, který se sebou máme. Někdy blízký, jindy komplikovaný. Čím víc mu věnujeme pozornost, tím snáz poznáme, kdy jdeme proti sobě a kdy jsme na správné cestě. Možná nejdůležitější otázka tedy nezní: Kdo bych měla být, ale:
Jsem k sobě upřímná?
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
