Každý rád říká, že chyby jsou cenné zkušenosti. V praxi to ale tak snadné není. Když se něco nepovede, přichází stud, vztek nebo chuť na všechno zapomenout. Co nám brání poučit se z vlastních přešlapů?
Chyby mají zvláštní pověst. Na jednu stranu se o nich mluví jako o nejlepších učitelích. Na druhou stranu se jim většina lidí snaží za každou cenu vyhnout.
Když se něco pokazí, zabolí to. A právě tahle bolest často stojí mezi námi a poučením, které bychom si mohli odnést. Ideální představa říká, že každá nepříjemná zkušenost nás automaticky posune dál. Realita je složitější.
Poučit se z chyby není samozřejmost. Je to proces – a někdy i boj.
Ego: vnitřní ochránce i sabotér
Když selžeme, nejde jen o výsledek. Jde o to, co si o sobě začneme myslet. „Nejsem dost dobrá.“ „Zase jsem to pokazila.“ Takové věty berou energii, kterou bychom mohli věnovat hledání řešení. Ego se cítí ohrožené a snaží se nás chránit. Třeba tím, že chybu vytěsníme nebo rychle najdeme viníka jinde.
Jenže dokud si nepřiznáme, co se stalo, nemáme z čeho vycházet. Pomoci může drobný odstup. Místo přísného sebehodnocení je užitečné podívat se na situaci téměř „zvenčí“: Co přesně se stalo? Co tomu předcházelo? Jaké byly jiné možnosti? Stejně tak funguje připomenout si, že jedna chyba nevymazává všechny předchozí úspěchy. Stabilní sebevědomí totiž unese i nepříjemnou pravdu.
Překvapení a zklamání brzdí rozum
Chyby často bolí i proto, že jsme očekávali jiný výsledek. Když se realita rozchází s naším plánem, přichází šok. A v emocích se přemýšlí hůř.
Analyzovat neúspěch je navíc náročnější než zopakovat úspěch. U úspěchu stačí říct: Udělám to stejně znovu. U chyby je třeba rozebrat příčiny, najít slabé místo a vymyslet jinou strategii. To vyžaduje čas. A někdy i pauzu.
Není slabost dát si odstup. Naopak – krátké „vychladnutí“ může přinést jasnější pohled než okamžitá reakce pod vlivem emocí.
Každý reaguje jinak
Někdo se po neúspěchu stáhne a raději už to znovu nezkusí. Jiný se vrhne do dalšího pokusu s takovou vervou, že přehlédne detaily a zopakuje stejnou chybu. Osobní nastavení hraje velkou roli. Strach může brzdit. Přehnaná sebedůvěra zase zaslepit.
Prvním krokem je znát sám sebe. Jaká je typická reakce? Útěk, nebo bezhlavý útok? Užitečné je také mluvit s ostatními. Cizí pohled dokáže odhalit slepá místa, která si sami neuvědomujeme. A někdy pomůže jen vědomí, že selhání je běžná součást cesty.
Prostředí, které chyby netoleruje
Učit se z chyb je těžké i tehdy, když okolí reaguje odsudkem nebo posměchem. Pokud jsou chyby vnímány jako selhání charakteru, přirozenou reakcí je obrana a skrývání. V takovém prostředí se těžko experimentuje. A bez experimentování není růst.
Proto je důležité mít alespoň jeden prostor, pracovní, přátelský nebo rodinný, kde je možné říct: „Tohle se nepovedlo,“ bez obav z nálepkování. Bezpečné prostředí dává odvahu přiznat chybu dřív, než se z ní stane opakující se vzorec.
Chyba jako odchylka, ne katastrofa
Chyby jsou odchylky od plánu. Ale kdo zaručí, že původní plán byl ten nejlepší? Možná právě odbočka, kterou jsme nechtěli, nás dovede jinam, než bychom si kdy dokázali představit. Pokud se méně upneme na dokonalé naplnění jednoho scénáře a dovolíme si experimentovat, budou chyby méně děsivé. A užitečnější.
Nejde ale o to chybovat bezmyšlenkovitě. Jde o to nebát se podívat na to, co se nepovedlo, a vytěžit z toho maximum. Protože chyba sama o sobě není selháním. Skutečným selháním je promarněná příležitost se z ní něco naučit.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
