Prarodiče zásadně mohou přispívat k obezitě svých vnoučat. A to svým neuvážlivým chováním. Pokud totiž dětem strkají sladkosti a dovolují jim nezdravé potraviny, podepisuje se to na jejich tělesné hmotnosti a kondici metabolismu. Prokazuje to studie ze Spojeného království. V rodinách, kde prarodiče často hlídají svá vnoučata, jsou děti častěji obézní.
Prarodiče mají tendenci vnoučata rozmazlovat a zahrnovat hojností sladkého. Tím jim ale neprospívají, naopak jim zkracují život a zadělávají na hromadu zdravotních potíží. Rodiče potomků, kteří jsou na pomoci prarodičů závislí, většinou nemají sílu s vlastními rodiči bojovat. Nechtějí se rozhádat, aby jim pak byla pomoc upírána.
Prarodiče sice hlídají často ochotně, ale nejsou už pohybově tolik aktivní, takže děti v jejich přítomnosti mají méně pohybu venku, častěji koukají do tabletů či na televizi. A navíc jsou zahrnovány kaloricky vydatnými nápoji a pokrmy.
„Prarodiče jistě vykonávají důležitou práci, když pomáhají při výchově, nechceme je kritizovat… Chtějí dělat to nejlepší pro svá vnoučata. Tak by jim ale neměli dávat sladkosti a různé kalorické potraviny. Přispívají tím k jejich obezitě a řadě civilizačních chorob,“ tvrdí doktorka Bai Li z University of Birmingham.
Vnoučata prospívají zdraví
Ovšem pobyt u babičky a dědečka neprospívá jen dětem (tedy odhlédneme-li od překrmování sladkostmi a jinými dobrotami), ale i samotným prarodičům. Třebaže si občas postěžují na vyčerpání z takové pomoci, zdá se, že se díky péči o vnoučata dožívají vyššího věku.
„Prarodiče, kteří pomáhají hlídat svá vnoučata, mají tendenci žít déle než senioři, kteří o vnoučata nepečují vůbec,“ tvrdí autoři výzkumu v odborném časopise Evolution and Human Behavior.
Vědci z Basileje sledovali pět set seniorů starších 70 let žijících v Berlíně po dobu deseti roků. U těch, kteří pečovali o vnoučata, byla průměrná délka dožití o tři roky vyšší než u těch, kteří se této aktivitě nevěnovali vůbec.
„Nemít vůbec žádný styk s vnoučaty může negativně ovlivnit zdraví prarodičů. Tento vztah by mohl být mechanismem hluboce zakořeněným v naší evoluční minulosti, kdy pomoc s výchovou dětí byla klíčová pro přežití lidského druhu,“ tvrdí doktorka Sonja Hilbrand z Basilejské univerzity.
