Křesťanská morálka je v západní společnosti tak silně zakotvená, že se stala kulturní normou a ovlivňuje negativně objektivitu výzkumu. Platí to v případě studování monogamních versus nemonogamních vztahů. Vědci mají tak silné předsudky vůči nevěře v trvalém vztahu, že výsledky podle těchto předsudků deformují. A nové výzkumy dokazují, že ať se to puritánům a konzervativním lidem líbí nebo nelíbí, nemonogamní vztahy můžou být stejně funkční jako ty monogamní.
Vědci z University of Michigan srovnali 617 partnerů z nemonogamních vztahů (v nichž dopředu oba partneři souhlasili, že budou mít sex i s jinými lidmi) se vztahy monogamními. A všímali si míry důvěry, žárlivosti, vášnivosti a celkového uspokojení se vztahem. Výsledky mezi oběma skupinami se nijak nelišily.
„Ačkoli je nemonogamní vztah stále tabu v naší společnosti a vědci můžou být ovlivněni kulturní dominancí tradičních monogamních vztahů při studiu intimního života párů, nemonogamní vztahy mohou být stejně funkční jako ty monogamní,“ tvrdí autoři.
Navíc i v odborných studiích se hovoří o nemonogamii schválené oběma stranami jako o nevěře a podvádění, což jsou silně emočně zabarvená slova vrhající negativní světlo na studované jedince i samotné výsledky.
„Fakt, že dovolíme v diskusi o těchto věcech figurovat tak silně emocionální slova, nám nedovoluje být objektivní,“ míní doktorka Terri Conleyová z University of Michigan.
Mohou za to geny?
Jak je vlastně možné, že zatímco pro některé lidi je představa nemonogamního vztahu něčím nepřirozeným a nepřijatelným, jiní si ani nedovednou představit, že by po celý život zachovali věrnost jednomu partnerovi, a zůstávali tak v monogamním vztahu? Ani věda nedokáže na atuto otázku jednoznačně odpovědět, nicméně některé studie naznačují, že určitou měrou se na našem vztahu k monogamii mohou podílet geny (ovšem to neznamená, že by se na ně dala nevěra svádět).
Výzkumy s hormony dopaminem a vazopresinem naznačují, že lidé mající určité alely (varianty genu) kódující receptory pro tyto hormony v mozku jsou k nevěře náchylnější.
Tak kupříkladu gen pro D4 dopaminový receptor má dvě různé alely – dlouhou a krátkou. Mezi majiteli dlouhé alely podvedlo někdy protějšek padesát procent osob, mezi majiteli krátké alely jen dvaadvacet procent. Lidé s dlouhou variantou také rádi riskují a tvoří si častěji závislosti. Je tedy jasné, že roli hraje právě dopamin a že nevěra jim přináší jistou formu uspokojení právě přílivem dopaminu. Vůči hormonu jsou citlivější než majitelé krátké alely.
Podobnou roli může hrát antidiuretický hormon vazopresin, který u savců hraje roli nejen při řízení vylučování moči, ale také při sociálním chování. Bylo zjištěno, že monogamní druhy savců mají velmi citlivé receptory na vazopresin a že právě dostatek hormonu a velká reaktivita receptorů posilují monogamní chování. Naopak u polygamních druhů sice vazopresin také v těle existuje, ale chybějí příslušné receptory v mozku.
Finští vědci u lidí prokázali, že jedinci s určitými alelami (variantami genu pro vazopresinové receptory V1) mají v těle méně vazopresinu a jsou častěji nevěrní. A také agresivnější a sociálně méně přizpůsobiví.
Sledujte nás na sociálních sítích:
