Testováno na tátovi: Rodiče = už nikdy sami. Nikde...

Když se stanete rodiči, už nikdy nebudete sami. Nikdy. Nikde. Ani v té nejsoukromnější místnosti při té nejsoukromnější činnosti. Sednete si konečně na toaletu, říkáte si: "Mám pár minut pro sebe, malá se dívá na pohádky, tak bude klid." A ejhle, co čert nechtěl, přiběhne tříletá dcera, že musí taky! To je spíš pravidlem, něco, co z hloubi duše nenávidí každý rodič. Samozřejmě nepřiběhne hned na začátku, kdy to ještě můžete zastavit, ony si děti pěkně počkají, až vám doslova visí, kdy se to prostě nedá přerušit a rozflákají vám celý biorytmus. Vnutil jsem jí nočník. A ne, že by si ho vzala k pohádkám, pro mne za mne, ať si třeba pročůrá celý obývák, já chci mít svých pár minut. Tohle je prostě důležité. A neodkladné. Jenže kdepáááák. Ono je to sociální. Ono to nechce býti samo. Ono se to chce sdílet a je to zničehonic tak družné!

Pěkně se uvelebí na nočníčku - a myslíte, že se to učůrne, utře, umyje packy a jde? Kdepáááák. Ono to začne pěkně srát. To se nedá jinak nazvat. Dobře, přiznávám, že také nejsem na toaletě nějaký producent fialek a Chanel No.5, ovšem s tím, co dokáže vyprodukovat tříleté dítě, se to nedá srovnat. To je naprosto šílené. Malý nočníček už na to samozřejmě nestačí, to je jen nouzovka a po díle to vypadá jak kontejner na sídlišti. Totálně překrmenej, včetně vlastního doupěte bezdomovců. A ten smrad! Vana i s umyvadlem si musela do otvoru narvat hned špunt. Zubním kartáčkům vypadaly chlupy. A pračce se z toho zvedl buben. Teď co s tím - mě se tedy hýbat rozhodně nechtělo a nebudu to přeci pasírovat odtokem v dlaždičkách. A ten prcek to ví. Nechá se utřít, stoupne si nad to nadělení a schválně se zeptá:
"Co s tím budeš dělat?"
"Přines mi bryndák, příbor a zírej, ty meloune!" chce se vám zařvat. No co asi! Musíte na to čučet a cvičit si lovce perel. A to se vsaďte, že se raději udusíte, než se znovu nadechnout.
"Já musím etě." Pochopitelně. Myslíte, že se vytlačí najednou? Kdepááááák. Ono si to hodí směny. Probohááá! Nechá se hezky vysmejčit půlky a dá si druhou rundu. Zase ten vyčítavý pohled na vás, že ji nepustím na hlavní trůn, pak povzdech a znovu na nočníček. Jenže hned vstane.
"Mě to píchá."
No jistěžéééé! Ona si tam totiž nasere ÍČKO! Pěkně stojatou, vysokou, pro vysílače operátorů ideální ROZHLEDNU! Se špičkou. Nikdy nechápu, jak to, že to stojí, občas jsem to podezříval, že TO musí mít nohy. Ale nikdy jsem neměl odvahu a žaludek to zkoumat. Kdyby hezky položila kabel do óčka nebo ležaté jéčko, ale pro mne za mně, ať si tam píše třeba FŇ nebo Rechtsschutzversicherungsgesellschaften, jen ne takový menhir.
Takže jsem se zvednout musel. Váš byznys musí stranou, tady je fuk, co máte rozjednané a že třeba jste teprve v půlce, ONO JÍ TO PÍCHÁ! A pak se nemůže vykáknout, protože co vytlačí, to předchozí menhir zatlačí zase zpátky.
Řekněme si to upřímně: Jste nešťastní, ubozí, ucpaní rodiče, kteří nemají prostor ani k nejzákladnějším biologickým funkcím. Takže pokud jako rodiče poněkud přiberete, to není tuk. To jsou hovna. Která nemáte šanci ani vyvenčit. Udělat jim pá pá. Oni vám nedají možnost.
A víte, co si myslím?
Jednou puknu.
Doufám, že mi to vyjde na její svatbu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar

Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.