Ztráta vůle k životu je skutečně smrtelná. Tvrdí to vědci z Portsmouth, kteří se jako první tým na světě obšírněji zabýval psychogenní smrtí. Ta má přitom pět stadií. Člověk, který ztratí chuť či vůli k životu, může už za tři týdny poté vydechnout naposledy.
Naprostá apatie k vlastní existenci a nulová potřeba dál existovat působí smrtelně. Ve stáří ji zažívají většinou ti lidé, kteří přijdou o partnera, jenž je po mnoha letech soužití opustil. Psychogenní smrt ale zažívají také lidé, kteří čelí hrůzám – v koncentračních táborech či týrání teroristy.
Smrtelné životní trauma
„Psychogenní úmrtí je skutečné. Není to sebevražda, nesouvisí s depresí, ale samotný akt vzdání života a úmrtí do několika dnů je skutečnou chorobou, která souvisí většinou s těžkým životním traumatem,“ tvrdí doktor John Leach z University of Portsmouth.
Termín psychogenní smrt použil poprvé doktor Walter Cannon z Harvardovy univerzity v roce 1942.
Co může pomoci?
Po těžkém životním traumatu člověk nejprve zažívá ztrátu všech emocí, letargii a lhostejnost a zcela se ponoří do sebe. V další fázi se dostavuje hluboká apatie, kdy člověk už vůbec nedbá na pudy sebezáchovy a noří se do hluboké demoralizující melancholie. Další fází je abulie, naprostý nedostatek vůle, kdy člověk přestává mluvit, jíst a mýt se. Pak přichází psychická akineze, kdy člověk přestává vnímat i extrémní bolest. A následuje fáze poslední, smrt.
Při snaze zvrátit psychogenní umírání je nezbytné, aby psychiatr či terapeut v postiženém obnovili smysl, že svůj život může řídit a svobodně o sobě rozhodovat. Výrazně také pomáhá fyzická aktivita, která obnovuje produkci dopaminu v utlumených centrech.
