Komentáře k článku

Já jsem hlavně šťastná, že žádné sourozence nemám. Celý život jsem introvert, na hraní jsem jako malá měla kamarády, ale za těmi se naštěstí k večeru zaklaply dveře a mohla jsem být sama a nikdo mě v mém prostoru neobtěžoval. Když se mě rodiče ptali, jestli mi není líto, že sourozence nemám, tak jsem málem propadla panice, že mi chtějí nějakého pořídit. V rodině máme jedináčků plno a všichni to zdatně zvládáme. Navíc v mém okolí lidé se svými sourozenci extra vztah neměli a nemají, tak ani nemám pocit, že mi něco ušlo. Nicméně těžko se posuzuje něco, co neznáte. Jak z jedné, tak druhé strany.

Bohužel jsem jedináček když jsem chodil na základku vždycky jsem záviděl svojím vrstevníkům že mají bráchu nebo ségru není to žádný med vyrůstat sám a ještě k tomu v neúplné rodině. Časem jsem dospěl ale kdybych mohl vrátit čas tak jedině úplná rodina a minimálně bráchu a nebo ségru asi by jsme se mlátili ale měli se také hodně rádi teda aspoň si to tak představuji

Máme 4 chlapečky....9,6,5 a půl roční miminko a kluci mají krásný vztah.Navzájem si pomáhají, rádi si spolu hrají a často říkají, že jsou moc rádi, že mají jeden druhého.Miminko přijali krásně,první měsíc byl náročný, než jsme se sehráli, ale ted vše funguje.Ač jsou naprosto rozdílných povah, každý zvlášt si dokázali najít něco co je spojuje.Drobné konflikty samozřejmě mívají, ale vysvětlujeme jim, že je musí řešit společně a nedělám jim soudce.Netvořím dětem zábavu, nechávám je, aby si hry vymýšleli sami....velká rodina je úžasné společenství, kde se všichni členové vzájemně učí jeden od druhého.....

Mám tři děti, je jim teď 5, 3 a 1 rok, takže je to celkem záhul, ale přesně, jak někdo v komentářích napsal - cítím to tak, že jsme jim nic lepšího do života dát nemohli, jeden druhého budou mít navždy. Vztahy mají hezké, dvě holčičky se starají o malého brášku jako o panenku:)

Je to výzva. Ale o tom je zivot.

Pracuji s dětmi. Když mi poprvé jedináček řekl, že sourozence nechce, že by se musel dělit třeba o čokoládu, byla jsem v šoku. Je to ale čím dál častější a je to smutné. Projevují sklony k sobectví, šikaně ostatních, rozkazují, vztekají se a nechápou, že nejsou vždycky na prvním místě, zvyklí mít rodiče "za zadkem". .. Osobně jsem si kdysi svého sourozence vybrečela. Rozdíl je 6 let. Máme své rodiny, bydlíme daleko, ale jsme tu jeden pro druhého kdykoli schopni okamžitě sednout do auta a jet přes půl republiky. Jsem na něj pyšná a jsem za něj šťastná. Mám sama dvě děti a vím, že až tu jednou s manželem nebudem, budou to mít mezi sebou stejně.

To si nemyslím

sourozenec, pravidelný oponent v bitkách o cokoli, je na rozdíl od rodiče jediný, kdo dokáže poskytnout cennou radu (sejmi ho tvrdě a bez varování) i trénink při setkání s šikanou ve škole. zkušená pěst je znát.

Ještě podotýkám, že moji rodiče byli oba jedináčci, takže jsem neměla ani žádné tety, strýce, bratrance ani sestřenice.

S tím zásadně nesouhlasím. Byla jsem jedináčkem téměř do svých 10 let a hodně jsem tím trpěla, kromě školky jsem si neměla s kým doma hrát a jak mě naši začali pouštět samotnou ven za kamarády už o bylo lepší, ale né doma nebo na dovolené . Pořád jsem říkala mámě, abychom si adoptovali holčičku abych si měla s kým hrát. Po narození sestry se nic nezměnilo, věkový rozdíl byl příliš velký. Až když sestra dospěla a založila rodinu, jsme se skamarádily. Takže když je věkový rozdíl přiliš velký, děti vlastně vyrůstají jako dva jedináčci.

Jak si je vychováte, takové je máte. Doma máme tři (9,12,15) a žádnou šikanu neznáme. Nemusí se vždy domluvit ihned na tom, co budou hrát nebo dělat, ale vyřeší si to. Jsou rády, když mohou být spolu a lákají ostatní, ať s nimi jdou ven a na výlet. Jsou na sebe zvyklé. Večer si chodí dávat do pokoje navzájem dobrou noc. Nejmladší jim od mala říkala:"Dobrou noc, moji milovaní bráškové". Díky tomu, že si dokáží po domě hrát na schovávanou, honit se, připojit se ke společné hře nebo sledovat filmy se jim daří překonávat dnešní dobu, kdy mohou některé děti trpět z dlouhodobé izolace a zavřených škol.

Nesmysl. Mám bratra, jsme od sebe 2 a půl roku a myslím, že je to ideální věkový rozdíl mezi sourozenci. Vždy jsme si rozuměli. Jako starší bratr na mě dával pozor, ale chodil si hrát s kamarády sám, nemusel mě nikam tahat sebou :) Já si tedy nehrála s panenkami, ale s ním s legem a vojáčky. I když už je nám přes 30 let, máme spolu úžasný vztah a můžeme za to poděkovat naší mamince. Nikdy mezi námi nedělala rozdíly, nikdy nikoho neupřednostňovala. To rodiče vedou sourozence k tomu, aby se měli rádi a také rodiče je můžou (možná nevědomky) proti sobě poštvávat. A co se týče jedináčků, vím z okolí, že bývají rozmazlení a i vez vztazích chtějí hrát první housle. Nepaušalizuji, jen říkám to, co jsem měla možnost vypozorovat. :)

Nejlepší, co můžete pro dítě udělat, je dát mu sourozence, pokud tu je ta možnost. Současně by taky ale rodiče měli znát své hranice a nenamrskat si děti jen do počtu a pak je nezvládat. Jistěže se budou hádat a prát a muset dělit a nějak se naučit spolu srovnat a vycházet, ale to je právě skvělá příprava na život. Že má malé děcko vizi, že bez sourozenců by mělo všechno pro sebe, je pochopitelné a nejde se proto na něj zlobit, ale jako dospělý člověk obvykle pochopí, že nebýt na světě na všechno sám je mnohem podstatnější a úlevnější.

Byla jsem jedináček 6 let než se narodila ségra a dost jsem trpěla, že ostatní děti ve školce mají sourozence, a já jsem odpoledne sama. Takže za mne určitě sourozence ANO. Já sama mám 3 děti a jsou šťastné, dokonce ty dvě starší přišly, že by braly ještě další miminko.

To je taky nápad dělat průzkum mezi malými dětmi. Ti řeknou jen to, jak se cítí momentálně v tom určitém období. Za pár let by dost možná na stejnou otázku odpověděly úplně jinak. Mám 3 sourozence, jako děti jsme se také mezi sebou praly a hádaly, ale na druhé straně jsme si taky dokázaly společně hrát. Ono i člověče nezlob se nebo karty se dost blbě hrajou v jednom. A od doby dospělosti si nedovedu představit, že bych je neměla a byla sama. Obzvláště když nám rodiče zemřeli dost brzy za sebou a ještě dřív, než babička. Pravidelně se navštěvujeme a jednou za rok děláváme tzv. rodinný sraz nás všech a našich potomků. A kdybych byla jedináček, tak bych o tohle všechno byla ochuzená. Možná jinak to cítí ti, kterým jde v první řadě o rodinný majetek, aby se nemusel dělit. Ale to už je o něčem jiném.

mám dcerky od sebe 16 let a dýchaly by za sebe

No jasně, propagujte jedno dítě a lidstvo vymře. To je zase novinářský škvár. Já kdybych byla sama, tak bych to asi nepřežila. byli jsme 3 na buzeraci rodičů.

To je blbost. Jasně, kdyby se mě zeptali, když mě bylo takových 13, jistě bych na svoji mladší sestře viděla hlavně to špatné. A věřím, že ségra by to měla taky tak. Ale teď, když jsem dospělé, jsme rádi že se máme. Pomáháme si, povídáme si o všem možném. A co se týká jedináčků a (ne)připravenosti na život, musím nesouhlasit. Mám tříletou dceru a nedělají problém se dělit s tatínkem, s ostatníma dětma. Sama od sebe za nama přijde s tím, že si máme také vzít nějaký ten mls, co má. Ve školce se umí ubránit ale také se pěkně hrát. Podle mě jde v první řadě o výchovu a jak je to doma nastavené a ne o to, jestli je dítě jedináček, má jednoho sorozence nebo dalších pět...

Tohle hodně záleží na rodičích, jaký budou mít sourozenci vztah. Když se vztahy nepěstují od dětství, samy nevzniknou. Tohle je úkol rodičů, aby děti připravili do života a vybudovali takové prostředí, aby se sourozenci podporovali. Pak je celkem jedno kolik jich je.

Jasně, to, jak vybavíme děti do dospělosti záleží jenom na rodičích. Neříkám, že všichni, ale rozmazlený jedináček, který si myslí, že jenom kolem něho se točí svět, je v životě naprosto nepoužitelný druh.