Stydím se za své dítě

Pokud dítě v supermarketu křičí, strká do jiných dětí nebo klade trapné otázky, mohli bychom se jako rodiče občas propadnout do země. V situacích, které jsou pro nás stresující, ne vždy reagujeme tak, jak bychom chtěli. Ale jak můžeme v takových chvílích jako rodič zůstat v klidu? 

Pryč s hanbou!

To, jak jako rodiče ve stresových situacích reagujeme, je často utvářeno našimi vlastními zkušenostmi. V předchozích generacích bylo rodičovství často založeno pouze na kontrole, výhrůžkách a trestech. Proto máme v těžkých situacích automaticky tendenci své děti napomínat nebo na ně křičet. Nic z toho ale nikomu nepomůže: dítě se bude cítit odmítnuté a nepochopené, ale své chování nezmění. Vzdálenost k rodičům se zvětšuje, důvěra se zmenšuje a tím i naše schopnost dítě ovlivnit.

Jak to můžeme udělat lépe? Především se musíme oprostit od studu. Cítíme stud, protože víme, že se od dítěte očekává, že se bude chovat jinak. Vztahujeme jeho chování na nás a cítíme se jako špatný rodič, protože dítě v tu chvíli nesplňuje očekávání společnosti. V takovou chvíli musíme zjistit, proč dítě takhle reaguje? Co potřebuje? Jak mu mohu pomoci?" Pokud rodiče zareagují láskou, porozuměním a patřičnou podporou, mají větší šanci dítě uklidnit a naučit ho, jak situaci v budoucnu lépe řešit. 

A jaké jsou nejčastější situace, ve kterých se za děti stydíme?

Dítě křičí v supermarketu

Mnoho rodičů tuto situaci, která nastává nejpozději u pokladny v supermarketu, zná: Dítě něco chce, nechceme mu to dát, dítě reaguje záchvatem vzteku. Dítě něco chce, ale nedostane to a potřebuje příležitost prožít tyto silné pocity. A to by se naučilo od rodiče, který zůstává v klidu, když jejich dítě křičí a říká: "Chápu, že jsi naštvaný, protože něco nedostáváš. Vidím, že se cítíš špatně a budu při tobě stát, dokud ten pocit nepřejde." Pokud se nám situace úplně vymkne z rukou a my se stydíme, můžeme s dítětem sednout do třeba do auta a tam to bez publika probrat.

Dítě bije, škrábe, kouše nebo se nechce dělit

Když děti projevují agresivní chování, jako je bití, škrábání, kousání nebo neochota se dělit, rodiče často stojí bezmocně opodál. Takové chování má dva hlavní důvody: Buď se děti ještě nenaučily lepší strategie zvládání – pak je úkolem rodičů je to naučit. Častá reakce rodičů je přinutit dítě, aby se o hračku podělilo. Je ale lepší přijmout limity dítěte a naučit ho jinou strategii, například slovy: "To je v pořádku, pokud se dnes nechceš dělit o své hračky."

Agresivní chování však může být také známkou toho, že v rodině není něco v pořádku. Dítě v takových chvílích nepotřebuje napomenutí, ale spíše hodně bezpečí a lásky, kotvu, které se může držet.

„Mami, ten pán je gay?“ – a další „trapné“ otázky

Děti říkají, co si myslí, a ptají se na to, co chtějí vědět. A je jim jedno, jestli "takhle se to dělá" nebo ne, jestli je vhodná chvíle, čas nebo místo. To je skvělá vlastnost, ale někdy to může být docela nepříjemné. V situacích, jako je tato, můžete reagovat uvolněně a říci: „Musím si to nejprve promyslet, nemám okamžitou odpověď. Promluvíme si o tom později doma. Důležité je osvobodit se od pocitu trapnosti, dítě přece nic špatného neudělalo a chce se jen něco naučit. Pokud dítě na odpovědi trvá a nenechá se vyvést z míry, můžete mu vysvětlit, že nejprve musíte přemýšlet, jak dítěti celou věc nejlépe vysvětlit.

Neváhejte přijmout pomoc zvenčí

Nakonec vám radí, abyste naslouchali svému vlastnímu pocitu ohledně uvedených bodů a kdy byste měli vyhledat odbornou pomoc. Zkušený výchovný poradce vám jako rodiči rozhodně může pomoci pochopit, proč určité chování ze strany rodičů spouští u dítěte problematické chování a jak lze zastavit neutěšenou rodinnou dynamiku. Pokud rodiče změní rodinnou dynamiku, možná i dítě bude reagovat a naučí, jak se chovat "lépe".

Zdroj: názory autora