Matka – dárkyně života, zosobnění lásky bez podmínek, žena, která vše chápe a všechno zvládne. Takový obraz nás provází po staletí. Je to obraz krásný, ale také nesmírně náročný. Staví matky na piedestal, ale zároveň je přísně soudí při každém klopýtnutí. Dnešní doba si proto stále hlasitěji žádá jiný pohled – upřímnější, pravdivější a laskavější ke všem stranám.
Po staletí bylo mateřství spojováno s představou absolutní obětavosti. Matka měla být nevyčerpatelným zdrojem lásky a opory, vždy připravená obětovat své vlastní potřeby pro blaho dětí. Tento idealizovaný obraz ale nikdy zcela neodpovídal realitě. A jeho důsledky byly a jsou dalekosáhlé – nejen pro ženy samotné, ale i pro děti, které se v jeho stínu učí chápat lásku jako něco, co buď bezpodmínečně je, nebo fatálně chybí.
Mýtus mateřské lásky
Vyvyšování mateřství se tak stává dvousečnou zbraní. Když matka selže – a selhání je v tomto nereálném obrazu prakticky nevyhnutelné – nese celou tíhu viny. Pokud se v dospělosti objeví problémy, otázka „Na kolik za to může matka?“ se vynořuje téměř automaticky. Tlak být dokonalou matkou tak nikdy nezmizel, pouze mění své formy.
Proměny ideálu matky
Pohled na mateřství se však nevyvíjel vždy tak, jak bychom čekali. Ještě v 18. století nebylo mateřství spojováno s hlubokou citovou vazbou ani s morálním ideálem. Děti byly často svěřovány pěstounům, posílány do internátů, a jejich výchova byla přenechávána jiným.
Teprve s myšlenkami osvícenců a později pod vlivem industrializace se dítě začalo chápat jako jedinečná bytost, zasluhující péči a vedení. Matka se stala nejen pečovatelkou, ale i garantem morálních hodnot. Nově vznikající střední třída si osvojila ideál, podle kterého správná výchova dítěte byla důkazem rodinné úspěšnosti a společenské prestiže.
Tento tlak se ovšem s moderními změnami společnosti nezmenšil – spíše naopak. Ačkoli emancipace otevřela ženám cestu na pracovní trh, zodpovědnost za děti zůstala v jejich rukou. Vědomí, že dítě potřebuje především matku, přetrvalo jako hluboce zakořeněná norma. Přístup k mateřství byl zároveň posílen návratem ke starým teoriím připoutání, které vnímaly bezpečnou vazbu s matkou jako základ všeho budoucího štěstí a zdraví dítěte.
Paradoxy moderního mateřství
Dnes jsou matky často uvězněné mezi nároky moderní doby a archaickými představami. Jsou povzbuzovány, aby budovaly kariéru a zároveň byly „dostatečně dobrými matkami“ – což v praxi znamená být neustále dostupné, citlivé, chápavé a radostné. Emoce dítěte se stávají měřítkem mateřské úspěšnosti a každá odchylka od očekávání je vnímána jako osobní selhání.
Přitom zkušenosti z různých kultur ukazují, že děti mohou prospívat i v naprosto odlišném prostředí. V mnoha společnostech jsou na výchově potomků přirozeně zapojeni sourozenci, širší rodina či komunita. Přímá a výhradní pozornost matky není v těchto kulturách normou – a přesto se děti rozvíjejí zdravě a šťastně.
Západní model, který na matky klade extrémní nároky, tak není univerzální pravdou. Přesto v naší společnosti stále převládá pocit, že mateřství je nejvyšší zkouškou ženské hodnoty. A že jen naprosté obětování je jeho správnou podobou.
Cesta k rovnováze
Je čas tento obraz přehodnotit. Skutečné mateřství je totiž pestré, nedokonalé, a především lidské. Děti nepotřebují ideální matky – potřebují matky, které jsou dostatečně dobré, autentické a schopné ukázat, že i chyby a nedokonalosti jsou přirozenou součástí života.
V době, kdy tlak na optimalizaci života roste, je největším darem, který můžeme sobě i svým dětem dát, návrat k realitě: mateřství není výkon, ale vztah. A ten, aby byl skutečný, nemusí být dokonalý.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
