Když před tabulí stojí rodiče

Kdo někdy večer seděl u kuchyňského stolu a snažil se vysvětlit zlomky, ví, o čem je řeč. Pocit bezmoci se střídá s hněvem a nervy jsou napnuté k prasknutí. Připadáme si, jako by škola nebyla záležitostí dětí, ale zkouškou rodičovské trpělivosti.

A pak přijde ten výbuch: „Už dost! Nejsem váš učitel!“ Děti trucují, křičí, hádají se. Sousedé možná slyší víc, než by měli. A v nás se mísí frustrace, vina i strach, že selháváme nejen jako „domácí učitelé“, ale i jako mámy.

Proč to tak bolí

Učení s vlastními dětmi je nabité emocemi. Když už potřetí slyšíte „Mami, vysvětlíš mi to znovu?“ zní vám to jako výčitka. Najednou se necítíme jen vyčerpané, ale i neschopné. A k tomu se přidává obava z budoucnosti: Co když se naše děti nebudou umět prosadit? Co když je jejich horší známky připraví o životní příležitosti? A nebude to nakonec naše chyba?

Nekonečný pocit viny

Ale rodičovství je často doprovázeno pocity viny. Cítíme se odpovědné za to, že naše děti nezvládají školu. A tlak cítíme vlastně ze dvou stran. Společnost nám říká, že máme být nejen pečujícími matkami, ale i sebevědomými ženami s kariérou. Jenže když dítě přinese špatnou známku, vždy se najde někdo, kdo naznačí, že to je proto, že „máma pracuje moc“.

Tato dvojí měřítka jsou vyčerpávající. A právě proto tolik rodičů propadá dojmu, že každá trojka nebo čtyřka je i jejich vlastní neúspěch.

V čem je skutečná role rodiče

Na konci dne ale nejde o to, abychom doma suplovaly školu. Známky jsou důležité, ale ještě důležitější je, aby děti cítily podporu a lásku. Potřebují vědět, že v ně věříme, i když jim zrovna nejde matematika nebo diktát.

Možná tedy stojí za to ubrat z perfekcionismu a přijmout, že školní výzvy nejsou jen o výsledcích, ale i o vztazích. Protože co si děti odnesou především, není to, kolikrát jsme jim vysvětlily číselnou osu. Ale to, jak jsme s nimi zvládly těžké chvíle – s klidem, vírou a láskou.

Zdroj: názory autora