Školní známky nic neříkají

Problém je jednoduchý: známky často vůbec nevypovídají nic o tom, co se dítě opravdu naučilo. Jsou spíše výsledkem systému, který dává přednost jednoduchému srovnání před hlubokým porozuměním.

Číslo jako zkratka – a zároveň jako zátěž

Známky jsou rychlé a snadno srozumitelné. Rodiče je znají, učitelé je používají a děti je dobře chápou. Jenže právě tato jednoduchost je jejich největší slabinou. Číslo neříká, jak dítě přemýšlí, jak se učí nové věci, jak překonává obtíže nebo jaké pokroky udělalo oproti vlastnímu začátku.

Navíc jsou často ovlivněny jinými faktory než skutečným učením: tím, jak velkou skupinu tvoří třída, kdo je učitel nebo jaké štěstí má dítě v momentě testu.

Alternativy, které jsou víc než jen skóre

V některých školách se proto zkouší nové přístupy. Místo tradičního známkování děti dostávají podrobné zpětné vazby, portfolia prací nebo slovní hodnocení, které zachycují jejich silné stránky i místa, kde potřebují ještě zapracovat.

Takové hodnocení není o číslech. Je o tom pochopit, kde se dítě právě nachází a jak může růst. To může vést k větší motivaci a menšímu stresu, protože se děti nezaobírají jen tím, jestli dostaly „trojku“ nebo „jedničku“.

Proč se známek nechceme vzdát

Navzdory všem kritikám známky přetrvávají. A důvod? Slouží jako rychlá orientace v systému, který stále funguje na soutěžení a výběru. Školní známky se často používají jako hodnotící systém v rozhodování o tom, kdo kam postoupí. A nejen ve škole, ale i při přechodu na střední a vysoké školy, nebo do zaměstnání.

Navíc pro mnoho rodičů a učitelů známky působí jako „spravedlivé“ měřítko, protože je znají z vlastní zkušenosti a vědí, jak je interpretovat.

Kam by se mohlo školství posunout?

Debata o tom, zda školní známky zrušit, je stále živá. Nikdo neříká, že by ta změna byla jednoduchá. Ale faktem je, že když se vzdělávání přestane točit jen kolem čísel na vysvědčení, mohou děti víc milovat proces učení než jen snahu o co nejlepší známku. A to je možná ta nejdůležitější změna ze všech.

Zdroj: názory autora