Na sociálních sítích se stále častěji objevují přiznání matek, které po odhalení pohlaví dítěte pocítily zklamání. Ne proto, že by si nepřály dítě. Ale proto, že čekají chlapce. Objevují se obavy z budoucí agresivity, citové uzavřenosti nebo z toho, že vychovat „dobrého muže“ je dnes příliš složité.
Takzvané „genderové zklamání“ se stává tématem veřejných debat. Jenže za těmito pocity často stojí víc než jen osobní preference. Skrývají se za nimi zakořeněné představy o tom, jací chlapci a muži „jsou“.
Strach ze stereotypu
Představa, že chlapec je automaticky hlučný, divoký, méně empatický nebo náchylnější k agresi, je stále překvapivě silná. Stejně jako opačný stereotyp o tichých, něžných a bezproblémových dívkách.
Jenže žádné dítě se nerodí jako hotový charakterový typ. Každé přichází na svět s vlastní osobností, temperamentem a potenciálem. To, jakým směrem se bude vyvíjet, ovlivňuje prostředí, vztahy i hodnoty, které doma zažívá.
Obavy z „toxické maskulinity“ tak často míří špatným směrem. Maskulinita sama o sobě není problém. Problémem jsou úzké škatulky, do kterých okolí chlapce tlačí: být tvrdý, silný, nebrečet, neukazovat slabost. Právě tyto tlaky mohou později způsobovat frustraci, stres nebo nezdravé chování.
Výchova jako každodenní příklad
Rodina má v tomto ohledu zásadní roli. Ne skrze velká prohlášení, ale skrze každodenní drobnosti. Jak spolu rodiče mluví. Jak řeší konflikty. Jak dávají prostor emocím. Jak nastavují hranice.
Pokud je chlapci od dětství ukazováno, že city nejsou slabostí, že respekt je samozřejmostí a že síla může jít ruku v ruce s laskavostí, vyrůstá s úplně jiným základem. Empatie, ohleduplnost a schopnost sebereflexe nejsou otázkou pohlaví, ale vedení.
Stejně tak je důležité připustit, že i dívky mohou být hlučné, tvrdohlavé nebo impulzivní. A i z nich mohou vyrůst lidé, kteří ubližují druhým. Charakter není růžový ani modrý.
Sdílené dětství není obsah
Další rovina tématu se týká veřejného sdílení. Proměňovat pocity zklamání z pohlaví dítěte v online obsah může mít dlouhodobé důsledky. Digitální stopa zůstává – a jednou ji uvidí i samotné děti.
Vnitřní svět dítěte, jeho záchvaty vzteku i rodičovské obavy si zaslouží citlivost a ochranu. Ne lajky a komentáře.
Vděčnost místo obav
Je přirozené, že si budoucí rodiče někdy vysní konkrétní představu: copánky, šatičky, nebo naopak malé fotbalové dresy. Krátké zklamání může přijít. Důležité je, aby nezůstalo hlavním tónem.
Možnost stát se rodičem není samozřejmost. Pro mnoho párů je cesta k dítěti dlouhá a náročná. O to víc stojí za to vnímat těhotenství a narození dítěte jako dar – bez ohledu na pohlaví.
Generace, která může změnit pravidla
Možná právě současná generace rodičů má šanci rozšířit definici toho, co znamená být klukem. Ukázat, že mužnost nemusí být spojena s dominancí, tvrdostí nebo potlačováním emocí. Že péče, něha a otevřenost jsou stejně přirozenou součástí identity.
Chlapci mohou milovat hasičská auta i knížky o pocitech. Mohou být odvážní i citliví. Mohou brečet, mazlit se a zároveň objevovat svět s nadšením.
Místo strachu z toho, kým by se mohli stát, dává větší smysl soustředit se na to, kým se stát mohou. Pokud dostanou bezpečný prostor vyrůstat.
Zdroj: https://link.springer.com/article/10.1007/s11199-017-0841-8, https://srcd.onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/cdep.12309, https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/jftr.12102, https://journals.sagepub.com/doi/full/10.1177/1559827617728056, https://journals.sagepub.com/doi/full/10.1177/1469540519839566,
Sledujte nás na sociálních sítích:
