„Mně byste tohle nikdy nedovolili!“ Věta, kterou v rodinách slýchají rodiče docela často. Sourozenci velmi citlivě vnímají, kdo má jaké výhody, komu se víc odpouští a kdo to měl doma „těžší“. Jsou ale rodiče skutečně s každým dalším dítětem mírnější? Nebo jen časem mění vlastní očekávání?
Každý, kdo vyrůstal se sourozenci, pravděpodobně někdy zažil pocit nespravedlnosti. Nejstarší děti často tvrdí, že na ně byli rodiče nejpřísnější. Ti mladší zase namítají, že starší sourozenci měli víc výhod a svobody. Pravda bývá jako ve většině rodinných sporů někde uprostřed.
Jedno je ale jisté: výchova prvního dítěte bývá úplně jiná než výchova třetího nebo čtvrtého. A nemusí to znamenat, že by rodiče někoho milovali méně nebo více. Spíš se s každým dalším dítětem mění jejich zkušenosti, nervy i pohled na to, co je skutečně důležité.
První dítě jako „rodičovský trénink“
Když se narodí první dítě, rodiče bývají mnohem opatrnější. Všechno je nové, neznámé a často i trochu děsivé. Každé zakašlání, každá výchovná chyba nebo špatně zvolená reakce působí jako velká událost. Právě u prvních dětí rodiče často čtou příručky, řeší každý detail a snaží se dělat věci „správně“. Mají větší potřebu nastavovat pravidla, důsledně je dodržovat a mít situaci pod kontrolou.
S dalším dítětem už ale přichází zkušenost. Rodiče zjistí, že ne každá neposlušnost znamená katastrofu a že některé věci se prostě vyřeší samy. To, co je dřív vyvedlo z míry, je najednou nechává mnohem klidnějšími. Což může mít za následek pocit nespravedlnosti mezi sourozenci.
„Tohle by mi nikdy neprošlo!“
Starší děti bývají přesvědčené, že mladší sourozenci mají doma mnohem jednodušší život. Mohou být déle vzhůru, rodiče tolik nekontrolují jejich chování a častěji přimhouří oko nad věcmi, které byly dříve nepřípustné.
Rodiče to většinou odmítají. Tvrdí, že pravidla jsou stejná pro všechny. Jenže dětská paměť funguje jinak než ta rodičovská. Děti si velmi dobře pamatují momenty, kdy dostaly vynadáno, musely něco splnit nebo cítily tlak na výkon. A pokud dnes vidí, že mladší sourozenec za podobné chování slyší jen unavené povzdechnutí místo přísného zákazu, rozdíl vnímají okamžitě. Ve skutečnosti ale často nejde ani tak o samotná pravidla, ale o očekávání rodičů.
Nejstarší bývají „větší“, než ve skutečnosti jsou
Mnoho rodičů si zpětně uvědomí zvláštní věc: první dítě jim v určitém věku připadalo mnohem dospělejší, než jaké ve skutečnosti bylo. Když se narodí mladší sourozenec, najednou se ze sedmiletého dítěte stává „ten velký“. Automaticky se od něj čeká větší samostatnost, zodpovědnost a rozumné chování. Jenže při pohledu zpátky rodiče často zjistí, že na nejstarší děti měli mnohem vyšší nároky.
To, co dnes tolerují jedenáctiletému, by možná před lety u staršího dítěte považovali za problém. Ne proto, že by změnili hodnoty, ale protože změnili perspektivu. S přibývajícími zkušenostmi totiž rodiče lépe chápou, že děti dozrávají různým tempem a že dokonalé chování není vždy tak zásadní, jak se kdysi zdálo.
Únava mění výchovu víc než příručky
Existuje ještě jeden důležitý faktor, o kterém se moc nemluví: rodiče jsou s každým dalším dítětem jednoduše unavenější. Po letech rodičovství už často nemají energii řešit každou drobnost. To, co dřív vedlo k dlouhé výchovné debatě, dnes skončí jednou větou nebo rezignovaným pohledem přes stůl.
Neznamená to automaticky horší výchovu. Spíš dochází k přirozenému výběru toho, co je opravdu důležité. Rodiče časem zjistí, že některé boje nemá smysl svádět každý den. A děti tuto změnu velmi dobře vycítí.
Sourozenecká rivalita nikdy úplně nezmizí
Porovnávání mezi sourozenci je přirozené. Každé dítě chce mít pocit, že je viděné, milované a spravedlivě přijímané. Proto jsou i malé rozdíly ve výchově často velmi citlivým tématem. Starší děti mají pocit, že si mladší sourozenci užívají „volnější pravidla“. Mladší zase někdy vyrůstají ve stínu starších a mají pocit, že se s nimi neustále srovnává.
Pravdou je, že úplně stejná výchova vlastně ani není možná. Každé dítě má jinou povahu, jiné potřeby a přichází do rodiny v jiné životní situaci. Jiní jsou také samotní rodiče: ve třiceti, čtyřiceti nebo po několika letech rodičovské zkušenosti.
Přísnost automaticky neznamená lepší výchovu
Mnoho rodičů si zpětně klade otázku, jestli nebyli na první dítě až příliš nároční. Jenže rodičovství nemá univerzální návod a většina lidí dělá to nejlepší, co v dané chvíli umí. Zkušenost navíc často ukáže, že ne všechno musí být pod kontrolou. Děti nepotřebují dokonalé rodiče ani dokonale nastavená pravidla. Mnohem důležitější bývá bezpečí, blízkost a pocit, že jsou přijímané i se svými chybami.
A možná právě proto bývají rodiče s dalšími dětmi klidnější. Ne protože by jim na výchově záleželo méně, ale protože už vědí, že ne každé říhnutí u stolu rozhodne o budoucnosti dítěte.
Rodinná paměť bývá velmi selektivní
Rodinné historky mají zvláštní schopnost časem měnit podobu. Každý si pamatuje něco jiného a každý je přesvědčený, že právě jeho verze je ta správná. Rodiče často zapomenou, jak přísní kdysi byli. Děti si naopak velmi dobře uchovají všechny „křivdy“ a rozdíly. A někde mezi tím vzniká typická rodinná debata, která se pravidelně vrací u společného stolu.
Možná ale nejde o to, kdo měl pravdu. Důležitější je, že se rodina během let vyvíjí stejně jako lidé v ní. A že i rodiče se učí za pochodu.
Zdroj: názory autora
