Dětský pláč umí rodiče potrápit, zvlášť ve chvíli, kdy přichází nevhod, opakuje se nebo působí jako velké drama kvůli zdánlivé maličkosti. Přesto nemusí být nejlepší reakcí věta „Už nebreč“ nebo „Vždyť se nic nestalo“. Právě odmítání dětských emocí patří mezi časté chyby, které mohou narušovat vzájemnou důvěru i schopnost dítěte zvládat náročné situace.
Slzy nejsou zbytečná scéna
Děti dokážou během pár minut vystřídat nadšení, vztek, frustraci i hluboký smutek. Ráno mohou radostně vyrážet do školky, odpoledne se rozplakat kvůli roztrženému obrázku, ztracené hračce nebo tomu, že nemohou dostat další sušenku. Dospělému mohou podobné situace připadat malicherné, dítě je ale prožívá naplno.
Právě rozdíl mezi dětským a dospělým pohledem často vede k nepochopení. Rodič vidí jen převržený kelímek s pitím, ztracený balónek nebo konflikt na hřišti. Dítě ovšem může vnímat něco mnohem většího: zklamání, stud, pocit nespravedlnosti, strach nebo únavu. Slzy pak nejsou přehnanou reakcí, ale způsobem, jak se s nahromaděnými emocemi vyrovnat.
Pláč je přirozená součást dětského vývoje. Malé děti ještě nemají dostatečně rozvinutou schopnost pojmenovat, co přesně se v nich děje. Často neumějí říct, že se cítí odstrčené, že je něco vyděsilo nebo že už jsou přetažené. Místo složitého vysvětlování proto pláčou, křičí či se vztekají.
Věta „nebreč“ může napáchat víc škody, než se zdá
Rodiče většinou dítě neumlčují ze zlého úmyslu. Často jsou vyčerpaní, spěchají, řeší práci, domácnost nebo sourozence. Jindy se sami dostanou do nepříjemné situace, například když dítě začne plakat v obchodě, v restauraci či v čekárně u lékaře. Ve snaze situaci rychle ukončit pak zazní věty jako: „Okamžitě přestaň brečet,“ „Nedělej scény,“ „Na tohle nejsi mimino“ nebo „Vždyť o nic nejde.“
Taková reakce může sice na chvíli přinést ticho, dítěti ale zároveň předává zprávu, že jeho emoce nejsou vítané. Postupně může získat pocit, že smutek, strach nebo bezmoc musí skrývat, aby bylo přijímané. Neznamená to, že se pak přestane trápit. Jen se může naučit své pocity potlačovat, nebo je naopak začít projevovat ještě silněji a ve chvílích, kdy už je nezvládne udržet.
Dítě nepotřebuje slyšet, že jeho prožívání je nesmyslné. Potřebuje se postupně naučit, co s pocity dělat. A právě rodič mu v tom může pomoci nejvíc.
Empatie neznamená povolit všechno
Citlivá reakce na pláč rozhodně neznamená, že rodič dítěti splní každé přání. Pokud dítě pláče proto, že chce další sladkost, novou hračku nebo odmítá odejít z hřiště, není nutné ustupovat. Důležité je oddělit emoci od chování a od samotného rozhodnutí.
Rodič může klidně říct: „Vidím, že tě mrzí, že si tu nemůžeš hrát déle. Chápu, že bys ještě chtěl. Teď ale musíme domů.“ Dítě tak slyší dvě důležité věci zároveň: jeho pocity jsou v pořádku, ale hranice stále platí.
Stejně lze reagovat i během záchvatu vzteku. Není potřeba dítě přesvědčovat, že nemá důvod být naštvané. Mnohem užitečnější je zachovat klid, zajistit bezpečí a dát najevo, že jste nablízku. Například: „Jsi hodně rozzlobený. Nenechám tě kopat do mě ani házet věcmi, ale zůstanu tady, až se uklidníš.“
Takový přístup vyžaduje trpělivost, ale dítěti ukazuje, že i silné emoce lze prožít bez ubližování sobě a ostatním.
Co dělat, když dítě pláče
Neexistuje jedna správná věta pro všechny situace. Každé dítě je jiné a jinak reaguje také podle věku, únavy, povahy či prostředí. Přesto mohou pomoci jednoduché kroky.
Nejprve zkuste zpomalit a zjistit, co se vlastně stalo. Místo otázky „Proč zase brečíš?“ může lépe fungovat věta: „Vidím, že tě něco trápí. Chceš mi to říct?“ Menší dítě možná odpovědět nedokáže, ale už samotný klidný tón a blízkost pro něj mohou být úlevou.
Pomáhá také pojmenovávat emoce. „Asi tě to zklamalo.“ „Vypadáš smutně, protože kamarád odešel.“ „Možná ses lekl, když to tak hlasitě bouchlo.“ Dítě se tím učí rozpoznávat, co se v něm děje, a postupně dokáže své stavy popsat slovy místo křiku nebo pláče.
Některé děti potřebují objetí, jiné prostor. Je proto dobré se zeptat: „Chceš chovat, nebo chceš být chvilku sám?“ Pokud dítě kontakt odmítne, není nutné ho nutit. Stačí dát najevo, že pomoc je dostupná.
A co když dítě pláče „naoko“?
Mnoho rodičů se obává, že empatickým přístupem podpoří manipulaci. Ano, děti mohou zkoušet různé způsoby, jak získat pozornost nebo dosáhnout svého. Neznamená to ale, že jejich prožívání nemá žádnou hodnotu. I takzvaný falešný pláč často ukazuje na skutečnou potřebu: dítě může toužit po kontaktu, jistotě, pozornosti nebo se jen neumí vyrovnat s odmítnutím.
Základem je zůstat laskavý a pevný zároveň. Není třeba dítě obviňovat z předstírání ani se nechat zatlačit do kouta. Můžete říct: „Slyším, že to moc chceš. Odpověď je ale pořád ne.“ Dítě dostane prostor pro emoce, ale zároveň pochopí, že pláč nemění každé rozhodnutí dospělého.
Bezpečí vzniká z opakovaných malých reakcí
Důvěra mezi dítětem a rodičem nevzniká jedním velkým rozhovorem. Buduje se v běžných chvílích: když dítě přiběhne s odřeným kolenem, když se rozpláče po hádce se sourozencem, když se bojí usnout nebo když se stydí po neúspěchu.
Nemusíte pokaždé najít dokonalé řešení ani mít nekonečnou trpělivost. Stačí dát dítěti najevo, že jeho pocity nepřehlížíte. Někdy pomůže objetí, jindy pár klidných slov a občas jen tichá přítomnost. Dítě se díky tomu učí, že emoce nejsou nebezpečné, že o nich může mluvit a že i těžké chvíle se dají zvládnout.
Zdroj: názor autora
