Rodiče často chtějí své děti chránit před starostmi, smutkem nebo vztekem. Proto nasazují klidnou tvář i ve chvíli, kdy se uvnitř trápí, bojí nebo jsou na pokraji sil. Úplné skrývání emocí však dítěti nemusí pomoci. Děti velmi dobře vycítí, že se něco děje, a pokud pro to nedostanou jednoduché a srozumitelné vysvětlení, mohou propadat nejistotě, zmatku nebo dokonce pocitu viny.
Děti vycítí více, než si dospělí myslí
Dětský svět stojí především na vnímání. Malé dítě sice nemusí rozumět složitým situacím v práci, partnerským neshodám ani finančním problémům, ale dokáže zachytit změnu v tónu hlasu, výrazu obličeje, pohybech i celkové atmosféře doma. Rodič může opakovat, že je všechno v pořádku, ale pokud mluví stroze, vyhýbá se pohledu nebo působí napjatě, dítě snadno pozná, že skutečnost je jiná.
Právě zde vzniká problém. Dítě dostává dvě protichůdné zprávy. Jeho vnímání mu říká, že máma je smutná nebo táta naštvaný. Slova dospělého však tvrdí, že se nic neděje. Dítě pak nemusí vědět, čemu má věřit. Může začít pochybovat o vlastním úsudku, bát se zeptat nebo se snažit situaci vyřešit samo.
Děti navíc často hledají příčinu nepříjemné atmosféry u sebe. Pokud rodič neřekne, co se děje, dítě si může pomyslet, že udělalo něco špatně, zlobilo, příliš mluvilo nebo rodiče nějak zklamalo. Takový pocit odpovědnosti je pro dítě zbytečnou zátěží.
Emočně sterilní domácnost nepřináší klid
Většina rodičů nechce, aby dítě vyrůstalo v prostředí plném hádek, křiku a bouchnutých dveří. To je pochopitelné. Dlouhodobé napětí, urážky nebo neustálé konflikty mezi dospělými dítěti skutečně škodí. Bezpečný domov ale neznamená domov bez emocí.
Pokud se rodiče snaží působit za všech okolností neutrálně, mohou vytvořit prostředí, v němž se emoce tváří jako něco zakázaného. Dítě pak nevidí, že je normální být někdy smutný, frustrovaný, unavený nebo rozzlobený. Může získat dojem, že správný člověk se nikdy nerozpláče, nezvýší hlas, nepřizná strach a nikoho nezatěžuje vlastním prožíváním.
Takové nastavení si dítě může přenést do dospělosti. Místo aby dokázalo rozpoznat své pocity a mluvit o nich, bude je potlačovat. Navenek může působit klidně, ale uvnitř bude prožívat silný tlak. Emoce, které nemají prostor být pojmenovány a přijaté, často nezmizí. Mohou se projevit podrážděností, úzkostí, výbuchy vzteku, uzavřeností nebo potížemi ve vztazích.
Nejde o to dítě zatěžovat
Otevřenost vůči dítěti neznamená vyklopit na něj všechny dospělé starosti. Dítě nepotřebuje znát podrobnosti partnerské krize, dluhů, zdravotních obtíží ani sporů v zaměstnání. Nemělo by se stát důvěrníkem rodiče, jeho terapeutem ani prostředníkem mezi dospělými.
Důležité je najít přiměřenou míru. Rodič může říct: „Jsem dnes smutná, protože se mi stýská po babičce.“ Nebo: „Jsem naštvaný kvůli věci v práci, ale ty za to nemůžeš.“ Takové věty dítě nezatěžují, naopak mu dávají jistotu. Pomáhají mu pochopit, že emoce mají své příčiny a že nepříjemný pocit nemusí znamenat ohrožení rodiny.
Dítě také potřebuje slyšet, že dospělý situaci zvládne. Věta „Teď jsem rozrušená, ale poradím si s tím“ může mít velký význam. Dítě díky ní vidí, že smutek nebo vztek nejsou katastrofou. Jsou to stavy, které přijdou, mohou být silné, ale časem se promění nebo odezní.
Vztek může být zdravý, pokud má hranice
Mnoho rodičů má obavy dát před dítětem najevo vztek. Bojí se, že ho vyděsí nebo naučí agresivitě. Samotný vztek ale není špatná emoce. Často upozorňuje na to, že někdo překročil hranici, že je člověk přetížený nebo že se děje něco nespravedlivého. Dítě potřebuje vidět, že i silné emoce lze zvládnout bez ponižování a násilí.
Rozdíl je mezi větou: „Jsem opravdu naštvaný, protože jsi několikrát ignoroval, co jsem ti říkal,“ a nekontrolovaným křikem spojeným s nadávkami. Rodič může dát najevo nespokojenost, zvýšit hlas nebo rázně ukončit určité chování. Zároveň by měl zachovat respekt a bezpečí.
Velmi cenné je také následné uklidnění. Pokud rodič reagoval příliš ostře, může se omluvit: „Byl jsem unavený a vybuchl jsem. Neměl jsem na tebe křičet. To, co jsi udělal, budeme řešit, ale příště to řeknu klidněji.“ Dítě se tím učí, že chybovat mohou i dospělí a že omluva není slabost.
Smutek učí soucitu a odolnosti
Podobně důležité je, aby dítě mohlo vidět i smutek. Když rodina prochází ztrátou, nemocí nebo jinou těžkou životní situací, nemusí mít rodič stále pevnou a usměvavou tvář. Přiměřeně projevený smutek dítěti ukazuje, že plakat je přirozené a že láska k druhým lidem se může projevit i bolestí při loučení.
Není nutné dítě před každou slzou izolovat. Mnohem užitečnější bývá říct: „Je mi smutno, protože nám děda chybí. Když pláču, trochu mi to pomáhá.“ Takové sdělení pomáhá dítěti dát vlastnímu smutku jméno. Učí ho, že bolest lze sdílet, že na ni člověk nemusí být sám a že i po těžkém období může přijít úleva.
Dítě potřebuje pravdivost a bezpečí
Nejzdravější není ani emoční chaos, ani dokonale nehybná tvář. Dítěti prospívá domov, kde se mohou objevovat různé pocity, ale kde je zároveň jasné, že vztahy jsou bezpečné. Rodiče se mohou pohádat, ale dítě musí vědět, že spor není jeho vina a že dospělí nesou odpovědnost za jeho řešení.
Otevřeně projevené emoce dávají dítěti důležitý vzor. Ukazují mu, jak rozpoznat, pojmenovat a zvládat to, co se odehrává uvnitř. Rodič nemusí být stále klidný, veselý a silný. Mnohem cennější je, když je lidský, srozumitelný a schopný dítě ujistit, že i v náročných chvílích zůstává nablízku.
Zdroj: názor autora
