Čekáte prince na bílém koni, který bude vždy bezchybný, uvaří luxusní večeři a uhodne každé vaše skryté přání? Snaha najít dokonalost paradoxně vede k tomu, že minete skvělé partnery z masa a kostí.
Romantické komedie nám dlouhá léta úspěšně vštěpovaly myšlenku, že někde na světě pobíhá jedna dokonalá polovička, která přesně zapadne do našich chybějících skládaček. Stačí počkat, až dotyčný zakopne o náš nákupní košík v supermarketu, podívá se nám hluboko do očí a hned bude jasné, že je ruka v rukávu. Tato iluzorní víra v existenci předem určeného ideálu však v reálném životě pořádně překáží.
Chyby prostě přijdou
Když totiž opadne první sladká zamilovanost, začneme na tom druhém objevovat drobné vady. Třeba že neumí správně poskládat ponožky, dává přednost sledování fotbalu před hlubokomyslnou debatou nebo u snídaně příliš hlasitě chroupá topinky. V tu ránu se v hlavě rozbliká červenka kontrolka s nápisem, že tohle asi nebude ten pravý. Jenže ne vždycky má tahle kontrolka pravdu.
Osud versus usilovná práce na vztahu
Dva základní přístupy k partnerskému soužití popsal třeba americký psycholog Raymond Knee (1). Prvním je víra v osudovou spřízněnost. Lidé s tímto nastavením věří, že partneři jsou buď stoprocentně kompatibilní, nebo nejsou. Jakmile se objeví první vážnější zádrhel, okamžitě to berou jako jasný důkaz, že k sobě nepatří. Vztah pak raději rychle ukončí, aby neztráceli čas.
Druhým přístupem je víra v růst. Tito jedinci chápou, že pevné pouto nevznikne samo od sebe jako mávnutím kouzelného proutku. Buduje se postupným překonáváním překážek a vzájemným přizpůsobováním. Zmíněný badatel se domnívá, že jedinci fixovaní na ideál dokonalé shody zažívají mnohem kratší a bouřlivější svazky plné zklamání. Jakmile drahá polovička nesplní jejich tajný seznam požadavků, propadají panice a hledají únikovou cestu, místo aby na problému zapracovali.
Co je psáno, není dáno
Kanadská vědkyně Samantha Joel se pro změnu zaměřila na to, jak vlastně lidé volí své partnery. Její výzkum ukázal, že stanovené preference na papíře se v reálném kontaktu naprosto hroutí (2). V laboratoři sice účastníci tvrdili, že by nikdy nerandili s někým, kdo nemá konkrétní politické názory nebo záliby. Při osobním setkání tváří v tvář však tyto přísné filtry okamžitě zahodili, pokud mezi nimi zafungovala osobní sympatie a chemie. Trvání na dokonalém profilu nám brání dát šanci lidem, se kterými by nám bylo upřímně dobře.
Ten věčný mýtus o čtení myšlenek
Jedním z nejčastějších projevů víry v dokonalého partnera je očekávání, že partner uhodne naše touhy bez jediného slova. Vždyť pokud mě opravdu miluje, musí přece vědět, proč se mračím u večeře. Tento komunikační šum podrobně zkoumal americký profesor sociální psychologie James McNulty (3). Jeho dlouhodobé sledování novomanželů odhalilo, že partneři, kteří očekávali automatické porozumění a vyhýbali se přímé komunikaci o problémech, zažívali po několika letech drastický pokles manželské spokojenosti.
Naopak páry, které otevřeně a někdy i ostře diskutovaly o svých odlišnostech, si dokázaly udržet stabilní a spokojené manželství dlouhá léta. Pohádka o absolutním souznění duší bez nutnosti mluvit je zkrátka mýtus, který plodí jen tichou domácnost a zbytečnou hořkost.
Dokonalost neexistuje ani v zrcadle
Často zapomínáme na jednu zásadní věc. Pokud striktně vyžadujeme stoprocentně bezchybný protějšek, měli bychom sami nabízet totéž. Jenže nikdo není chodící reklama na dokonalost. Každý má své dny, kdy je protivný, unavený nebo se mu prostě nic nedaří. Například britská psycholožka Veronica Lamarche potvrzuje, že lidé s vysokou mírou úzkosti a nízkým sebevědomím mívají paradoxně ty nejvyšší nároky na své okolí (4). Tím, že si nastaví laťku nerealisticky vysoko, se podvědomě chrání před možným odmítnutím a intimitou. Když nikoho takového nenajdou, mohou si snadno namluvit, že chyba není v nich, ale v mizerné nabídce na trhu seznamování.
Láska je volba, ne osudový los
Skutečný vztah nezačíná tím, že najdeme někoho bez jediné chyby. Začíná rozhodnutím milovat člověka s vědomím všech jeho nedostatků. Ostatně, vnímání partnerského štěstí se v průběhu let dost zásadně mění, jak tvrdí nizozemský sociolog Gerben Westerhof. Podle jeho zjištění jsou nejšťastnější ty dvojice, které dokázaly přeměnit původní romantická očekávání v pragmatické spojenectví založené na toleranci a humoru (5).
Sranda musí být!
Schopnost zasmát se společně partnerově nešikovnosti nebo odlišnému vkusu drží lidi pohromadě mnohem spolehlivěji než neustálé porovnávání reality s fiktivním hrdinou z románu. Jakmile přestaneme hledat toho maximálně dokonalého, konečně můžeme naplno uvidět toho reálného, který stojí vedle nás a drží nás za ruku.
Sledujte nás na sociálních sítích:
