Láska je nádherná, dokud se mezi vás a partnera nepostaví ten dobře známý, nepříjemný pocit. Žárlivost. Nečekaná, nevyžádaná, ale sakra silná. Stačí jeden pohled, jedno jméno z minulosti, a najednou to ve vás vře. Proč to dělá? Kam šel? Co k ní cítil?
Tak jako Karolína a Matyáš, zamilovaný pár, který měl být šťastný až za hrob. Jenže vždy, když Matyáš potká staré známé (a nedejbože bývalou), je Karolína jako vyměněná. Hlavu jí zaplaví otázky, podezření, neklid. I když ví, že Matyáš nic neprovedl, nedokáže si pomoct. A jemu už z té neustálé obhajoby dochází trpělivost.
Proč žárlíme, i když víme, že k tomu není důvod? A lze s tím vůbec něco dělat?
Žárlivost jako náš vnitřní alarm
Žárlivost není chyba v systému. Je to přirozený strach, že ztratíme něco (nebo někoho), na kom nám záleží. Někdy je zdravá, upozorňuje nás, že nám na vztahu záleží, že si partnera vážíme. Ale když se jí necháme pohltit, přebírá nad námi kontrolu. A to už žádná romantika není.
Na jednu stranu víme, že druhý člověk nám nepatří. Ale žárlivost to nechce slyšet. Má svoji logiku, často spojenou s našimi minulými zraněními, nízkým sebevědomím nebo prostým strachem z odmítnutí.
Přestaňte s ní bojovat. Přijměte ji.
Zní to možná paradoxně, ale cesta ven nevede skrz potlačování žárlivosti, nýbrž skrz její přijetí. Ne jako výmluvu pro hysterické scény, ale jako signál, že v nás něco volá po uklidnění. Co kdybychom místo výčitek řekli: „Teď opravdu cítím žárlivost. Pomůžeš mi s tím?“ V tu chvíli nedáváme partnerovi roli podezřelého, ale prostor být oporou. A většinou zjistíme, že láska má větší sílu než naše domněnky.
Ano, někteří lidé se dokázali naučit žárlivost zvládat natolik, že žijí v polyamorních vztazích. Ale pozor! To neznamená, že je to pro každého. Pokud se o otevřený vztah snažíte jen proto, že to partner „chce“, je možná čas položit si jinou otázku: „Jsou moje pocity v tomhle vztahu skutečně brány vážně?“
Když to nezvládáte sami
Někdy ale tahle emoce roste až do podoby, která ničí vše kolem. Důvěru, komunikaci, blízkost. Pokud se v žárlivosti motáte jako v kruhu, může pomoci terapie, individuální i párová. Odbourat iracionální strachy, pochopit svoje vzorce a znovu nastavit zdravé hranice.
Žárlit není ostuda. Ale ani osud
Žárlivost není slabost. Je to signál. Neříká, že jsme špatní, ale že uvnitř něco potřebuje víc jistoty, důvěry nebo péče. A když se s ní naučíme mluvit místo boje, přestane křičet. Naučme se být ke svým emocím upřímní. Včetně těch, které nejsou vždy příjemné. Protože čím líp jim rozumíme, tím méně nás ovládají.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
