Zůstáváme. I když víme, že to nefunguje. Přes hádky, zklamání a ticho u večeře. Přes slzy i přes tu hluboko zakořeněnou touhu, aby to bylo jako dřív. Proč tolik lidí lpí na vztazích, které už dávno nejsou funkční?
Často je to naděje, co nás drží pohromadě. Víra, že se to ještě může spravit. Že partner jednoho dne otevře oči, změní se, vrátí se ten starý, milující člověk, kterého jsme kdysi potkali. Tato naděje, jakkoli iracionální, může být silnější než realita – a přežívá roky, někdy i desetiletí.
Zvlášť ženy v sobě často pěstují neochvějnou víru, že to dají. Že to vyřeší, zvládnou, zachrání. Že jednou bude líp. Jenže často není.
Strach místo svobody
Za lpěním na nefunkčním vztahu se skrývá strach. Strach ze samoty, z nejistoty, z nového začátku. A tak zůstáváme. Vztah je špatný, ale aspoň nějaký je. Říkáme si, že partner sice není dokonalý, ale pomáhá s dětmi, vydělává, občas se i usměje. A že bychom vlastně měly být vděčné.
Někdy je důvod zůstat ještě složitější. Oba partneři jsou na sobě závislí. Jeden může být „ten slabý“, ustupující, nejistý. Druhý pak „silný“, rozhodující, stabilní. A právě tahle nerovnováha jim oběma dává smysl. Slabost jednoho dodává druhému sílu. Jenže když „slabší“ partner odejde, ten druhý se může zhroutit. Přestane být ten silný. A s tím se těžko vyrovnává.
Kde začíná destrukce
Každý vztah má své stinné stránky. Někdy jde o drobnosti – podrážděné poznámky, opakované dotazy, skrytou pasivní agresi. Ale pokud chybí základní respekt, uznání, společné radosti a vládne jen napětí a nepochopení, začíná jít do tuhého.
Zvlášť ohrožené jsou páry, které spolu neumějí komunikovat. Hádky se dějí všude, ale schopnost se omluvit, ztišit emoce a znovu se propojit je klíčová. Kdo nerozumí vlastním potřebám, těžko rozumí těm druhým. A místo sblížení přichází jen další útoky a obrany.
U některých párů naopak máte pocit, že hádky vlastně potřebují. Drama odvádí pozornost od vnitřních nejistot: od nenaplněného rodičovství, ztracených ambicí, pocitu selhání. Vztah se tak stává bitevním polem, kde se bojuje nejen s partnerem, ale i s vlastním stínem.
Děti v tichém napětí
Děti vyrůstající v destruktivních vztazích vnímají víc, než si dospělí přiznávají. Učí se, že láska znamená křik, chlad, nedorozumění. A tento vzor si nesou do budoucnosti. Právě proto je důležité nenechat věci zajít příliš daleko – i kvůli nim.
Proč neodcházíme, když víme, že bychom měli?
Velká zamilovanost, přehnané idealizování partnera, ignorování vlastních hranic. To všechno může být začátek vztahu, který nás později zlomí. Pokud partner opakovaně překračuje naše „ne“ a my mu to dál dovolujeme, zaděláváme si na bolest.
Lidé, kteří zažili násilí nebo chaos už v dětství, často hledají ve vztazích něco „známého“. I když je to bolestivé. Paradoxně se v tom cítí bezpečně. Odchod znamená pustit se všeho, co známe. Včetně toho, co nám ubližuje. A to bývá děsivé.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
