Pohled na někoho sympatického může přebít veškeré varovné signály. Přitažlivost k lidem s viditelnou chybičkou je mnohem silnější, protože má hluboké psychologické kořeny. Touha po změně druhého by však neměla přerůst v posedlost.
Seznamování probíhá hladce přesně do chvíle, než vyjde najevo zásadní povahový zádrhel. Jeden neustále zapomíná na domluvené schůzky, druhý pro změnu odmítá plánovat společnou budoucnost. To je přesně ta chvíle, kdy přichází podivný pocit vzrušení. Zvědavost a chuť přijmout náročnou výzvu převládne nad zdravým rozumem.
Tuhle překážku zvládnu!
Lidská psychika reaguje na neúplné nebo komplikované osobnosti neobvyklým způsobem. Jistý zahraniční sociologický výzkum odhalil, že přitažlivost k partnerům s problematickými povahovými rysy podněcuje specifickou emočně-chemickou odezvu, která napodobuje závislostní chování (1). Jde proto o hluboce zakořeněný vzorec, který nutí vyhledávat jedince vyžadující „zvýšenou péči“. Každý náročný úkol přece přinese sladkou odměnu, že?
Nedořešená minulost v hlavní roli
Kde se jen bere ta neutuchající potřeba zachraňovat ztracené duše? Odpověď leží v dětských vzpomínkách a prvních zkušenostech s nejbližšími osobami. Pokud v raném věku chyběla stabilní pozornost, v dospělosti nastupuje snaha o dodatečné získání uznání skrze komplikované vztahy. I vědci potvrzují, že lidé mají sklon opakovaně vstupovat do stejných interakčních schémat, dokud nezpracují původní citová zranění (2). Výběr někoho, kdo má jasnou chybu, dává naději na přepsání starého smutného příběhu, avšak se šťastným koncem.
Projekt vylepšení jako maskování vlastních strachů
Pustit se do předělávání dospělého člověka přináší zvládatelnou dávku adrenalinu. Pozornost se plně soustředí na cizí nedostatky, díky čemuž zůstávají vlastní nezhojené rány bezpečně skryté. Opravování něčího života působí jako dokonalá zástěrka před řešením osobních nejistot a pochybností, protože intenzivní zaměření na cizí potíže výrazně snižuje úzkost z vlastní nedostatečnosti (3). Práce na osobnostním růstu partnera dodává pocit užitečnosti a kontroly nad situací. Dotyčný získává dojem, že bez jeho neustálé péče a usměrňování by druhá strana neobstála.
Nevím, kam dřív skočit!
Když máme plné ruce práce s tím, abychom naučili drahou polovičku hospodařit s penězi, lépe komunikovat nebo dbát o své zdraví, nezbývá nám čas na vlastní rozvoj. Záchranářská role vytváří bezpečný štít. Zabraňuje tomu, abychom se museli podívat do zrcadla a čelit svým vlastním věcem k řešení, které by jinak vyžadovaly prioritní pozornost.
Touha po uznání a syndrom vychovatele
Představa, že právě díky vaší lásce se z přelétavého svůdníka stane rodinný typ, bývá až pohádkově lákavá. Tento přístup v sobě skrývá obrovské egoistické pokušení. Úspěšná proměna partnera by totiž znamenala definitivní potvrzení vlastní výjimečnosti a nenahraditelnosti. Má to ale i temnou stránku. Odborníci sledující chování v dlouhodobých svazcích zjistili, že partnerská relace založená na nerovnoměrném rozdělení rolí pečovatele a chovance vykazuje extrémně vysokou míru frustrace (4). Snaha o převýchovu postupně ničí veškerou vzájemnou úctu a nahrazuje ji přísným dohledem.
Začarovaný kruh očekávání a zklamání
Vychovatelská tendence dříve či později narazí na tvrdou realitu. Dospělého člověka nelze změnit vnější vůlí, pokud sám netouží po proměně. Jakmile prvotní nadšení vyprchá, nastupuje výčitková fáze. Mírné nedostatky, které na začátku přitahovaly, se najednou stávají podhoubím pro neustálé hádky. Také podle četných psychologických výzkumů snaha o změnu partnerovy osobnosti způsobuje výrazný pokles spokojenosti na obou stranách (5). Místo poctivé blízkosti vzniká bojiště plné nesplněných očekávání. Jedinec pod tlakem začne pociťovat odpor, zatímco pečovatel propadá beznaději.
Místo opravy rozchod
Zklamání z celé téhle bezútěšné situace vede k tomu, že vztah nakonec skončí. A jestli z toho plyne nějaké poučení pro příště? Bohužel ne. Samozvaný vychovatel totiž většinou skočí do dalšího a velmi podobného svazku. Znovu si vybere člověka s obdobným problémem a celý cyklus nápravy začíná nanovo. Série vyčerpávajících pokusů bez trvalého úspěchu bývá hodně frustrující.
Hledání cesty k rovnocennosti
Zlomení tohoto vzorce je naštěstí možné a reálné. Prvním krokem bývá ochota připustit, že nikdo druhý nepotřebuje záchranáře. Partnerství má být o sdílení radostí i starostí mezi dvěma „hotovými“ osobnostmi, není to firma, kterou vede šéf a podřízení musí poslouchat. Z četných psychologických pozorování vyplývá, že schopnost přijmout partnera i s jeho chybami bez touhy po jeho předělání má úzkou spojitost se zdravým sebevědomím (6). Když člověk přestane hledat objekty pro své vychovatelské ambice, najde plnohodnotný, harmonický a dospělý vztah.
Sebeláskou to všechno začíná
Jakmile se naučíme mít rádi sami sebe i se všemi svými stíny, přestaneme ve vyhledávaných životních partnerech vidět rozdělanou stavebnici, na které je ještě spousta práce. Začneme si vybírat společnost, se kterou je nám dobře, protože nás nesoudí a my jí oplácíme stejnou mincí.
Sledujte nás na sociálních sítích:
