Třídní schůzky jsou u nás vždycky boj. Boj o to, zda jimi večer strávím já, nebo manžel. Ne že by kluci byli problémoví nebo paní učitelka nepříjemná, v tom máme (zatím) vážně štěstí, ale je to vpravdě vyčerpávající hodina a půl. Někteří rodiče jsou totiž jako z nějaké podivné planety. Dokáží si stěžovat úplně na všechno. A jejich dítko samozřejmě nikdy za nic nemůže (i když objektivně může).
Dokud jsem na třídní schůzky nemusela, nikdy jsem tak docela nevěřila své kamarádce, která učí češtinu a dějepis na jedné nejmenované základní škole a která si mi několikrát posteskla, že si občas připadá jako ten největší padouch pod sluncem, protože podle rodičů některých svých žáků může prakticky i za to, že během sportovního dne pršelo a akce se musela z hřiště přesunout do tělocvičny, že existují vyjmenovaná slova, píše se mně a mě, narodil se Karel IV. nebo proběhl únorový převrat.
Naši kluci svou paní učitelku úplně zbožňují a upřímně řečeno by mě nikdy nenapadlo vyčítat jí, že dala Jáchymovi černý puntík z prvouky (zaslouženě) nebo že Honzíkův rukopis občas připomíná rukopis naší paní doktorky, po které v lékárně vždycky luští celé osazenstvo, co že nám to předepsala za léky.
A tak zase prosedím 90 minut mezi několika ukřičenými rodiči (pokud tedy nepřesvědčím Pavla, že je řada na něm) a budu se na paní učitelku co nejvíc usmívat. Třeba mi to nezapomene, až kluci přestanou patřit do škatulky „bezproblémoví žáci“.
Sledujte nás na sociálních sítích:
