Manželovy služební cesty mají takovou zajímavou vlastnost. Přicházejí v naprosto nevhodných chvílích. A pokud jejich termín zrovna s ničím důležitým nekoliduje, můžu si být jistá, že se během nich něco stane.
Už jsme s kluky zažili prasklé stoupačky, Jáchymův otřes mozku („Já za to ale, mami, nemůžu, on Jáša z toho gauče spadl úplně sám!“), a dokonce si tatínek neužil ani první cestu do školy, kterou kluci absolvovali (zatímco Pavla to vážně mrzí a dlouho byl naštvaný, že za něj nejel nikdo z kolegů, nejsem si tak úplně jistá, že si Honzík s Jáchymem tatínkovy absence všimli – byli tak nadšení a vyjukaní zároveň, že nejspíš moc nevnímali… a kromě toho jsme s sebou měli zástup babiček a dědečků, takže na všechny ty pochvaly a obdiv nás bylo dost). Jen jedinkrát si Pavel „vydupal“ záskok na služební cestu. To když se blížilo datum mého porodu. A kluci samozřejmě přišli na svět o několik dní později, tedy v době, kdy už by byl tatínek ze služebky dávno doma. Ovšem jsem si jistá, že kdyby odjel, rodila bych bez něj.
Teď máme zase zůstat sami příští týden, i když jen na tři dny. A tak začínám přemýšlet, co všechno se za tak krátkou dobu může stát. Dokonce mě napadlo, že kluky odvezu zbaběle k rodičům. Ale nakonec jsem se uklidnila a rozhodla se, že si nebudu neštěstí přivolávat. Třeba tu smůlu tentokrát prolomíme!
Sledujte nás na sociálních sítích:
