Strach a úzkostné poruchy se u různých lidí projevují velmi rozdílným způsobem. Které věty vás mohou jemně upozornit na to, že je člověk přehnaně úzkostný?
Strach sám o sobě není jen přirozený, my ho vlastně potřebujeme: je to totiž varovný signál našeho mozku, že na nás číhá možné nebezpečí. Naši předkové byli na této poplachové funkci závislí, aby mohli rychle reagovat, pokud by například narazili na šavlozubého tygra. V dnešním, mnohem složitějším světě však strach jako varovný signál potřebujeme mnohem méně často – alespoň pokud máme to štěstí, že žijeme v bezpečné zemi a bezpečném prostředí.
Problém však je, že se náš mozek od dob šavlozubých tygrů vlastně nezměnil a stále funguje téměř stejně jako u pravěkých lidí. Mimo jiné to vede k tomu, že někdy propadneme panice, i když ve skutečnosti žádné reálné nebezpečí nehrozí. Zvláště často to zažívají lidé, kteří trpí úzkostnými poruchami. Těchto pět frází může být jemnými znaky, že před sebou máte člověka s úzkostí na maximum.
„Potřebuji více informací.“
Úzkostliví lidé jsou ve stresu, když nevědí, co očekávat. Proto chtějí vědět vše co nejpřesněji. Kdy začíná, jak vypadá trasa, co přesně se bude dít, kdo tam bude, jaká je situace s parkováním? To všechno jsou otázky, které si lidé mohou ze svého strachu klást. Čím více vědí, tím větší kontrolu mají – nebo alespoň k tomu se je jejich strach snaží přivést.
„Plánovali jsme to jinak.“
Podobné je to s další větou. Protože úzkostní lidé nemají vůbec rádi spontánní změny plánů. Aby svůj strach ovládli, mají rádi všechny informace a mohou se tak optimálně připravit – alespoň vnitřně. Když pak dojde ke změně na večírek, dovolenou nebo jinou potenciálně stresující situaci, může to vyvolat paniku.
„Nemohu se rozhodnout.“
Pro lidi s generalizovanou úzkostnou poruchou je velmi typické, že je pro ně extrémně obtížné se rozhodovat. To může být někdy pro vaše okolí stresující. Není to ale proto, že by neměli zájem nebo něco podobného, ale spíše velký strach ze špatného rozhodnutí. Proto promýšlejí každý možný výsledek nadcházejícího rozhodnutí a každou eventualitu, bez ohledu na to, jak je nepravděpodobná. Tento strach může být tak velký, že se člověk cítí paralyzován a není již schopen se rozhodnout.
„Musím odtud pryč.“
Situace se spoustou lidí a dojmů mohou úzkostné lidi přemoci. Občas se pokusí svůj strach překonat a vydají se třeba na festival. Pokud je ale svou hlučností a davy lidí přemůže, je dost možné, že je přepadne únikový reflex. Místo toho, aby okolí vysvětlili, co se děje, v mozku se spustí reakce „bojuj nebo uteč“ – a jejich strach nedovolí nic jiného než útěk.
„To je to nejhorší, co se může stát.“
Ti, kteří jsou sužováni strachy, mají často sklony ke katastrofám. Úzkostliví lidé často předpokládají nejhorší možný výsledek. Objektivně neškodné situace jako zpožděný vlak nebo spadlý telefon v nich vyvolávají paniku. Z jejich zoufalství je nevyvedou ani uklidňující slova. Jakmile je někdo v režimu katastrofy a mozek převezme situaci, má často problém najít cestu ven a ztratí objektivní pohled na situaci.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
