Poznejte nejistotu na první dobrou

Většina z nás touží po jistotě. Když se cítíme bezpečně, jsme klidnější, otevřenější a přístupnější. Pokud se ale dostaneme do situace, která nás znejistí, jen málokdo to přizná. Raději se budeme dále tvářit, že máme všechno pod kontrolou. Přiznat si svoji nejistotu by pro nás mohlo být příliš zranitelné. A tak se nejistota často převlékne za aroganci, odmítání nebo útok.

Je to podobné jako u zvířat – třeba u psa. Když se cítí ohrožený, začne vrčet. Ne protože by byl zlý, ale protože má strach. A lidé fungují vlastně dost podobně. A pokud nevíme, že mluvíme s někým nejistým, je těžké na to dobře reagovat. Můžeme si jeho poznámky brát osobně nebo mu nedopatřením ještě přitížit.

Některé fráze tak můžou být přímým signálem nejistoty. Zní nevinně – nebo naopak hodně drsně – ale často za nimi stojí vnitřní nejistota.

„To už jsem zkoušel – nefungovalo to.“

Taková věta může být jen obranným štítem. Nejistý člověk se bojí změn, a tak je raději hned smete ze stolu. Často i bez toho, aby je vůbec reálně zvážil.

„To je hloupý nápad. Nechme to tak, jak to je.“

Silné odmítání a razantní výroky mohou působit sebevědomě – ale bývají spíš zoufalým pokusem udržet kontrolu a zavřít dveře všemu, co by mohlo narušit zaběhlý řád.

„Možná to platí pro ostatní, ale ne pro mě.“

Za tímto výrokem se často skrývá strach z průměrnosti. Nejistý člověk potřebuje cítit, že je výjimečný – i když jen tím, že je „jiný“. Představa, že by měl něco dělat stejně jako ostatní, je pro něj ohrožující.

„To mě nepřesvědčilo. Nechme to být.“

Rychlé odmítání, žádná konkrétní zpětná vazba, žádné návrhy na zlepšení – jen touha udržet status quo. Takto se může projevovat nejistota maskovaná jako „kritické myšlení“.

„Teď na to nemám čas, mám jiné priority.“

Nejistí lidé často vnímají nové podněty jako rozptýlení, které je odvádí od jejich „plánu“. Ve skutečnosti se ale spíš bojí, že by ztratili kontrolu nebo se cítili zahlceni.

„Nikdo neví, jak těžké to mám.“

Takové věty mohou znít jako chlouba, ale často jsou prosbou o uznání. Nejistí lidé mají problém přijímat rady nebo pomoc, protože vnímají, že tím by mohli přijít o pocit vlastní hodnoty.

Jak s nejistými lidmi jednat?

Nejdůležitější krok je rozpoznat, že jde o nejistotu. Jakmile to pochopíme, většinou instinktivně změníme svůj přístup – a najednou je mnohem jednodušší reagovat s klidem a respektem. Zkuste se místo odporu nebo obrany zeptat: „Jak to myslíš?“ nebo „Můžeš mi o tom říct víc?“ Tím druhého nenápadně pozvete k otevřenější komunikaci a ukážete mu, že se nemusí bát.

Ale pozor – to neznamená, že musíte být terapeut každého nejistého člověka, na kterého narazíte. Je naprosto v pořádku si chránit své hranice. Vyberte si, komu věnujete svou energii. Není potřeba zachraňovat každého – důležité je, abyste nebyli další, kdo si svou nejistotu vybíjí na druhých.

Zdroj: názory autora