Chyba. Slovo, které v nás automaticky vyvolává nepříjemný pocit, potřebu omluvy nebo výčitky. Všichni víme, že chybami se člověk učí, jenže upřímně, kdo o tu „výuku“ opravdu stojí? A přesto existují chyby, které stojí za to. Takové, které bychom možná udělaly znovu. A pak zase. A klidně ještě jednou.
Přiznám se, nerada dělám chyby. Dlouho se jimi trápím, pitvám každou hloupou větu i špatné rozhodnutí a hledám vysvětlení. Možná to znáte taky. Chyba nás umí pořádně rozhodit a je to těžká zkouška sebevědomí.
Ale postupně zjišťuji, že i když se chybám snažím vyhýbat, nemusím je nutně vnímat jako selhání. Můžu je brát jako lekce, které mě posouvají dál. Neznamená to, že mě už nikdy nerozhodí, ale možná mě už nepoloží.
A hlavně: ne každá chyba je chyba ve špatném slova smyslu. Některé totiž v sobě nesou něco krásného, lidského, a možná dokonce hluboce správného. Tady jsou tři takové.
Zůstat o chvíli déle, než by se mělo
Poslední drink, když už jste vlastně na odchodu. Ještě jeden tanec, i když vám tělo napovídá, že bude ráno bolet. Zůstat na večírku, i když víte, že ideální chvíle pro odchod už dávno proběhla. Je to chyba? Možná. Ale taky je to často právě ten okamžik, kdy se stane něco nečekaně krásného. Smích, ze kterého bolí břicho. Náhodný rozhovor, který zahřeje. Nebo jen ten pocit, že jsme si dovolily být naplno tam, kde je nám dobře.
Ignorovat dobře míněné rady
„To nedělej, zklameš se.“ „To nemá cenu.“ „Já bych na tvém místě…“ Slyšíme to často. A ano, mnohokrát jsou tyhle rady podložené zkušeností. Ale někdy to prostě potřebujeme zažít sami. Udělat si vlastní chybu, následovat intuici místo rozumu, vybrat si možnost A, i když okolí křičí B.
Není to o vzdoru. Je to o růstu. O tom, že některé věci prostě musíme cítit na vlastní kůži. A víte co? I když to třeba nevyjde, něco si z toho odneseme. A to je někdy víc než perfektní volba, ale podle cizích pravidel.
Říct něco dřív, než si to rozmyslíte
Někdy vypálíme větu, která zabolí. Řekneme víc, než jsme chtěli. Přiznáme něco, co mělo zůstat skryté. A pak přichází stud, výčitky, obavy z reakce.
Ale zároveň jsme v těchto momentech sami sebou. Upřímní, syroví, autentičtí. Možná jsme někoho naštvali. Možná jsme překvapili i sami sebe. Ale nezahráli jsme to na jistotu. Ukázali jsme se. A to chce odvahu. Někdy litujeme toho, co jsme řekli. Ale málokdy litujeme toho, že jsme byli opravdoví.
Chybám se nevyhneme. Ale můžeme se naučit dívat se na ně jinak: s pochopením, možná i s vděčností. Některé z nich nás totiž posílí víc než správné volby. A někdy právě ty „nepovedené“ okamžiky dají našemu životu hloubku, krásu a pravdivost.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
