Někdy si s někým povídáte jen pár minut a cítíte se příjemně a uvolněně. Jindy odcházíte z rozhovoru s pocitem, že něco nebylo v pořádku – i když vlastně nepadlo jediné vyloženě nepříjemné slovo. Často za tím stojí drobné komunikační návyky, které si ani neuvědomujeme.
Rozhovory jsou zvláštní disciplína. Většina lidí chce působit mile, empaticky a přátelsky, jenže právě v běžné konverzaci často nevědomky sklouzáváme k reakcím, které mohou druhé odrazovat.
Nejde o otevřenou aroganci ani schválnost. Spíš o malé návyky, které narušují pocit vzájemného porozumění. A právě proto bývají zrádné, člověk si jich často vůbec nevšimne.
Když se každý rozhovor stočí jinam
Asi každý někdy zažil situaci, kdy chtěl něco sdílet a druhý člověk okamžitě začal mluvit o sobě. Zmíníte náročný den v práci a během pár vteřin posloucháte, jak to má někdo jiný ještě horší. Vyprávíte o hezkém zážitku a druhá strana okamžitě vytáhne ještě lepší příběh.
Podobné reakce většinou nevznikají ze zlého úmyslu. Lidé mají přirozenou potřebu zapojit vlastní zkušenost a ukázat, že „rozumí“. Jenže pokud se to děje neustále, druhý člověk může získat pocit, že jeho emoce nebo zážitky vlastně nejsou důležité.
Místo sdílení pak rozhovor začne připomínat nenápadnou soutěž o to, kdo toho zažil víc, kdo je víc unavený nebo kdo má zajímavější život. Přitom často stačí úplně jednoduchá věc: chvíli jen poslouchat.
Ne každý problém potřebuje okamžité srovnání
Lidé si často nechtějí stěžovat proto, aby slyšeli okamžité řešení nebo srovnání s někým jiným. Mnohdy potřebují hlavně pocit, že je někdo opravdu poslouchá, vnímá jejich emoce a bere je vážně. Ve chvíli, kdy se člověk svěří s něčím nepříjemným, bývá pro něj důležitější pochopení než rychlá rada.
Právě proto mohou věty typu „to nic není“, „to přejde“ nebo „já to měl horší“ působit mnohem chladněji, než si jejich autor uvědomuje. I když jsou často míněné dobře, druhá strana si z nich může odnést pocit, že její problémy nejsou dost důležité nebo že na ně vlastně není prostor.
Empatie přitom většinou nezačíná radou ani vlastním příběhem. Začíná obyčejným zájmem o to, co právě prožívá druhý člověk. Někdy úplně stačí dát mu čas domluvit, nesnažit se situaci hned „opravit“ a jednoduše ukázat, že v tom není sám.
Potřeba mít vždy pravdu
Další věc, která dokáže atmosféru rozhovoru nenápadně pokazit, je neustálé opravování ostatních nebo potřeba ukazovat, že něco víme lépe. Někdo něco pochválí, sdílí svůj názor nebo zkušenost a vzápětí přijde oprava, vysvětlení nebo „správnější“ verze.
Samozřejmě není nic špatného na tom mít vlastní názor. Problém nastává ve chvíli, kdy má člověk potřebu neustále dokazovat, že právě jeho pohled je ten nejlepší nebo nejchytřejší.
Takové chování může působit vyčerpávajícím dojmem. Ne proto, že by šlo o důležitá témata, ale protože druhá strana postupně získává pocit, že je neustále hodnocená nebo opravovaná. A to dokáže přirozenost rozhovoru velmi rychle zabít.
Rozhovor není soutěž
Mnoho lidí si ani neuvědomuje, jak často používají drobné opravování nebo „vylepšování“ cizích vět. Někdy jde o maličkosti, které samy o sobě nejsou problém. Jenže pokud se podobné reakce opakují neustále, vzniká nepříjemná dynamika. Rozhovor pak přestává být uvolněnou výměnou názorů a mění se v prostor, kde má někdo potřebu být tím nejchytřejším v místnosti.
Přitom právě lidé, kteří umí nechat ostatní mluvit bez potřeby všechno korigovat, bývají často vnímáni jako nejpříjemnější společníci.
Přehnaná pozitivita umí bolet
Pozitivní přístup bývá obecně považovaný za něco správného. Jenže existují situace, kdy snaha všechno rychle „obrátit v dobré“ může druhého člověka spíš zranit. Když někdo prožívá rozchod, ztrátu nebo těžké období, často nepotřebuje slyšet motivační fráze nebo rady do života. Takové výroky sice bývají dobře míněné, ale někdy zní, jako by na smutek nebo bolest nebyl prostor.
Jenže nepříjemné emoce nejsou chyba, kterou je potřeba okamžitě opravit. Někdy člověk potřebuje hlavně to, aby mohl být chvíli smutný bez tlaku na rychlé „zlepšení nálady“.
Občas máme také pocit, že musíme druhého okamžitě povzbudit nebo nabídnout řešení. Jenže skutečné naslouchání bývá mnohem vzácnější než dobře míněné rady.
Dokonalá komunikace neexistuje
Každý občas skočí druhému do řeči, začne nechtěně mluvit hlavně o sobě nebo nabídne radu ve chvíli, kdy o ni nikdo nestojí. Komunikace není dokonalá a podobné chyby jsou běžnou součástí vztahů. Důležité ale je, jestli si své chování dokážeme uvědomit. Jestli umíme vnímat, jak se vedle nás cítí ostatní. A jestli dáváme v rozhovoru prostor nejen sobě, ale i druhým lidem.
Příjemní lidé často nejsou ti nejvtipnější ani nejvýřečnější. Bývají to ti, vedle kterých máme pocit, že můžeme být sami sebou.
Zdroj: názory autora
