Stačí se podívat na reklamu, hudební videa nebo sociální sítě a člověk rychle zjistí, že jedno staré pravidlo stále funguje: sex přitahuje pozornost. Ženy se mohou rozhodovat, jak se obléknou, jak budou vypadat a jakou část své sexuality ukážou světu. Ale kde končí svobodné sebevyjádření a kde začíná přizpůsobování se tomu, co od žen očekává okolí?
„Sex se prodává.“ Věta, která zní jako reklamní klišé, ale v různých podobách se vrací znovu a znovu. Jednou prostřednictvím plakátu s dokonale upravenou modelkou, podruhé v podobě videoklipu, ve kterém zpěvačka vystupuje téměř nahá, potřetí prostřednictvím sociálních sítí, kde se pozornost měří počtem lajků a komentářů.
Na první pohled se přitom zdá, že dnešní ženy mají mnohem větší svobodu než generace před nimi. Mohou samy rozhodovat, jak budou vypadat, co si obléknou, jak se budou prezentovat a zda chtějí svou sexualitu ukazovat veřejně.
Jenže právě tady začíná zajímavá otázka: Děláme to skutečně proto, že chceme? Nebo jsme se jen naučily, že takhle se získává pozornost, úspěch a obdiv?
Sexy jako symbol sebevědomí
Sexualizovaný obraz ženy dnes nemusí automaticky znamenat podřízenost. Žena může být sexy, protože se tak sama cítí. Může si obléct odvážné šaty, zveřejnit provokativní fotografii nebo vytvořit umělecký projekt pracující se sexualitou – a nemusí tím nikomu nic dokazovat.
Právě to je důležitá změna. Dříve se na ženskou sexualitu často nahlíželo především očima mužského publika. Žena měla být krásná, přitažlivá a žádoucí. Její úlohou bylo přitáhnout pozornost a stát se objektem touhy.
Dnes může stejný obraz vytvořit žena sama a říct: „Ano, přesně takhle se chci ukázat.“ Jenže problém tím úplně nezmizel. Protože i když si podobný obraz vytvoříme samy, pořád žijeme v prostředí, které nám dlouhá desetiletí ukazuje, jak má sexy žena vypadat.
Štíhlá. Mladá. Upravená. Bezchybná. Sebevědomá, ale ne příliš dominantní. Provokativní, ale stále žádoucí. Přirozená, ovšem dokonale upravená. A především – stále atraktivní.
Kdo vlastně určuje, co je sexy?
Tohle je možná mnohem zajímavější otázka než samotná sexualizace. Když se podíváme na současnou populární kulturu, najdeme spoustu různých podob ženskosti. Přesto se určité představy vracejí stále dokola. Určitý typ postavy, obličeje, oblečení, líčení nebo způsobu chování se najednou stane módním.
A ženy se přizpůsobují. Ne vždy vědomě. Často jednoduše proto, že to vidí všude kolem sebe. Na sociálních sítích se navíc všechno odehrává velmi rychle. Jeden typ fotografie získává pozornost, další ho napodobí a během chvíle se z individuálního stylu stává trend. Člověk pak může snadno získat pocit, že pokud chce být zajímavý, musí vypadat určitým způsobem.
A pokud se tak necítí? Možná začne mít pocit, že s ním něco není v pořádku.
Od „buď sexy“ k „buď sexy podle svých pravidel“
Ještě před několika desetiletími bylo poselství jednoduché: Žena má být atraktivní, aby zaujala muže. Dnes je mnohem sofistikovanější. Žena má být sexy především pro sebe. Zní to skvěle. A také to může být skutečně osvobozující. Jenže někdy se za tím skrývá další tlak.
Musíme být sexy, protože jsme sebevědomé. Musíme se mít rády. Musíme své tělo přijímat. Musíme se nebát sexuality. Musíme se umět prezentovat. A najednou se z osvobození může stát další úkol.
Co když prostě nechceme?
Co když máme období, kdy nechceme být vůbec sexy? Kdy se nám nechce řešit postavu, oblečení, líčení ani to, jak na fotografii vypadáme? I to by mělo být v pořádku.
Sebevědomí totiž nemusí vypadat jako hluboký výstřih, dokonalá fotografie nebo sebejisté pózování před objektivem. Někdy může vypadat i jako obyčejné: „Takhle se dnes cítím dobře.“
Problém není v nahotě
Je snadné sklouznout k názoru, že sexualizace je automaticky špatná. Jenže tak jednoduché to není. Problém není v tom, že žena ukáže své tělo. Problém může vzniknout ve chvíli, kdy má pocit, že bez takového obrazu nebude dost zajímavá, úspěšná nebo hodnotná.
Stejně tak není problémem odvážné oblečení. Problémem je představa, že existuje pouze jeden správný způsob, jak být ženou. Jedna žena se cítí nejlépe v krátkých šatech a vysokých podpatcích. Jiná v džínách a teniskách. Další miluje extravagantní líčení a někdo jiný se téměř nelíčí. Jedna chce být obdivovaná. Jiná chce být neviditelná. A žádná z těch možností není sama o sobě lepší.
Skutečná svoboda totiž není v tom, že všechny ženy začnou vypadat stejně odvážně. Je v tom, že nemusí vypadat stejně vůbec.
Proč se ženy stále porovnávají?
Sexualizovaná popkultura má ještě jeden důsledek: vytváří prostředí, ve kterém se ženy snadno začnou porovnávat. A čím více se takové obrazy objevují, tím snadněji můžeme začít hodnotit samy sebe jejich měřítkem.
Najednou se obyčejné tělo zdá nedostatečné. Obyčejný den je málo zajímavý. Partnerova pozornost nestačí, protože na internetu vidíme stovky lidí, kteří vypadají dokonale.
Jenže fotografie není život. A obraz vytvořený pro veřejnost není totéž jako člověk, který žije svůj běžný den.
Co s námi dělá „sexy kultura“?
Možná nejvíc to, že nás učí spojovat vlastní hodnotu s tím, jak působíme na ostatní. Pokud jsme žádoucí, máme pocit, že jsme vyhráli. Pokud nejsme, začneme hledat důvod.
A právě tady se může objevit začarovaný kruh. Čím více pozornosti získává sexualizovaný vzhled, tím více se ho snažíme napodobovat. Čím více ho napodobujeme, tím běžnější se stává. A čím běžnější je, tím více máme pocit, že bychom se mu měli přiblížit.
Přitom bychom mohli položit mnohem jednodušší otázku: Líbí se to vůbec mně? Ne mužům. Ne sledujícím. Ne algoritmu. Ne kamarádkám. Ne módě. Mně.
Je odmítnutí sexy?
Možná právě tady začíná zajímavější podoba ženského sebevědomí. Ne v tom, že žena odmítne sexualitu. Ale v tom, že si sama určí, kdy ji chce používat a kdy ne.
Může být svůdná. Může být extravagantní. Může být provokativní. Může být něžná. Může být úplně obyčejná. A nemusí svou volbu nikomu vysvětlovat.
Stejně jako nemusí dokazovat, že je emancipovaná tím, že se ukáže v co nejodvážnějším oblečení. A nemusí dokazovat opak tím, že sexualitu odmítne. Protože i odmítnutí může být formou svobody.
Co když už nechceme být sexy?
Možná je právě tahle otázka mnohem osvobozující, než se zdá. Co kdybychom nemusely být neustále atraktivní? Co kdybychom nemusely vypadat dobře na každé fotografii? Co kdybychom nemusely stárnutí maskovat, tělo neustále vylepšovat a každou část svého vzhledu vnímat jako projekt? A co kdybychom mohly svou sexualitu chápat jako něco, co patří především nám?
Pak by „sex prodává“ možná stále platilo pro reklamu, hudební průmysl nebo sociální sítě. Ale nemuselo by platit jako pravidlo pro náš vlastní život.
Můžeme se rozhodnout, že některé obrazy chceme sledovat, jiné ne. Některé trendy nás baví, jiné ignorujeme. Některé způsoby sebevyjádření nám sedí, jiné vůbec.
A především nemusíme soutěžit s ostatními ženami o titul nejkrásnější, nejvíc sexy nebo nejžádanější.
Možná totiž největší svoboda není v tom, že konečně dokážeme být dost sexy. Možná je v tom, že už nepotřebujeme být sexy vůbec, pokud to tak zrovna necítíme. A pokud se naopak sexy cítit chceme? Pak je to také v pořádku. Ne proto, že to prodává. Ale proto, že jsme si to vybraly samy.
Zdroj: názory autora
