Komentáře k článku

bohužel jsou v mém okolí

To si nemyslím

"Lecim" se s rakovinou od roku 2017, letos se mi vratila ve dvojnasobne sile, ale ze by mi nektera takova slova vadila jsem nepostrehl. Samozrejme ze za idealni povazuji vubec se na toto tema nebavit. Je to jen nemoc.

Když mi před 16ti lety vyoperovali nezhoubný nádorek z prsu, kolegyně v práci vykládala,jak jsem na smrt nemocná. Doslova na mě pořádala kruhový hon, aby mě odchytla a výslech 3. stupně je nic proti tomu na co se zmohla.Nadávala jsem si do blbců, proč jsem nelhala a něřekla, že jdu na operaci menisku nebo něčeho jiného. Já jsem to nepovažovala, tu operaci, za nic mimoř, věděla jsem že na ní musím , tak jakýpak copak.Kdyby se přišlo na to, že jsem lhala, chápala bych zvědavost okolí, já to vybalila podle pravdy, chyba. Ale od té doby ani na mučení nepřiznám,kdyby mi něco bylo.

Hlavně je třeba s nemocným mluvit a jednat jako obvykle a pindy typu vzmuž se, i jiní jsou nemocní a překonali to či chudáku, co jen s tebou bude jim opravdu nepomůžou. Vím o čem mluvím, zažila jsem oba tábory a od té doby se jim vyhýbám.

Po vlastní zkušenosti se domnívám, že je dobré, když s vámi vůbec někdo z okolí promluví jakkoliv,třeba o počasí,než když vaše okolí povzneseně mlčí a dělá, že se ho rakovina netýká a jeho nemůže potkat..

No to jsme se toho dozvěděli. Jak tedy máme s nemocnými mluvit? Jaká slova používat? Jak je podpořit? Člověk je v tom neobratný, protože tahle nemoc není chřipka, která za týden přejde, ale bohužel dost často zabíjí. Takže se snaží podpořit, neublížit, zároveň se sám bojí, že o toho člověka přijde, a je těžké to nějak vyjádřit. Když neřeknete nic, tak se to dá pochopit jako nezájem, když něco řeknete, tak je to zas blbě. Tak buďte tak laskaví, a když už říkáte co nedělat, tak taky dejte radu co dělat.

Nemocný podporu potřebuje, ale upřimnou a ne jen hranou.

Bohužel v tu chvíli, kdy se dotyčný dozví o této zákeřné nemoci, nejsou vhodná asi žádná slova. V naší rodině jsou takto postižení 3 členové a my se snažíme s nimi mluvit tak, jakoby jim nic nebylo.

Ano, sama jsem si touto nemocí prošla. Mohu říci, že úplně nejblbější jsou řeči: Ty jseš bojovnice, bojuj ... Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Naopak nejvíce mě potěšilo, když zazvonila u dveří paní a přinesla mi salát z jejich zahrádky, že mi nese bio vitamíny. Nebo když moje sestra často cestou do práce zaběhla za mnou domů, jednou přinesla svazek zelené petrželky, jindy pár rajčat, cuketu ... Ne že bych si to nemohla koupit, ale vidíte, že někdo má o vás starost, někomu na vás záleží. Přitom se úplně normálně zeptají, co potřebuji, jak mi můžou pomoci, jak se cítím. To byla jistota, že když mi bude nejhůř, stačí zavolat, dotyčná přijde a buď se u ní vybrečet, nebo třeba spolu mlčet. Jsem jim za to nesmírně vděčná.

Zajímavý článek. Tohle by nikoho nenapadlo, že dobře míněná slova mohou u druhého být vnímána negativně. Chybí zde rada, jak s nemocnými o jejich nemoci mluvit.

Takové řeči se mi zdají hloupé.