Někdo si přesně vybaví, co měl na sobě na maturitním plese. Jiný přemýšlí, co vlastně dělal minulý víkend. Pokud občas marně lovíte vzpomínky na události, které by podle všeho měly patřit k těm nezapomenutelným, nemusíte hned propadat panice. Možná váš mozek jen měl zkrátka důležitější práci.
V poslední době jako by internet zachvátila epidemie nostalgie. Každý druhý příspěvek tvrdí, že „v roce 2016 bylo všechno lepší“. Hudba byla lepší. Móda byla lepší. Lidé byli šťastnější. A dokonce i obyčejné pondělí mělo údajně větší kouzlo než dnešní dovolená u moře.
A vy sedíte s telefonem v ruce a říkáte si: Moment… co jsem vlastně v roce 2016 dělal? Po chvíli přemýšlení zjistíte, že netušíte. Ani trochu. Nevybavujete si, kde jste bydleli, kam jste jeli na dovolenou, s kým jste tehdy trávili čas nebo jestli jste vůbec měli stejný účes jako dnes. Gratulujeme. Právě jste zažili malou existenciální krizi.
Paměť je zvláštní skladník
Paměť si představujeme ji jako perfektně uspořádaný archiv. Stačí otevřít správnou zásuvku, vytáhnout rok 2016 a voilà – všechno je tam pěkně seřazené. Ve skutečnosti ale náš mozek připomíná spíš půdu po babičce. Víte, že tam někde určitě jsou staré fotografie, lyžařské boty, krabice s dopisy i váza, kterou jste hledali před třemi lety. Jen netušíte kde. A když něco opravdu potřebujete najít, objevíte místo toho diplom z plavání z páté třídy.
Nejlepší vzpomínky přicházejí ve sprše
Existuje zvláštní zákon lidské paměti. Na nic si nevzpomenete tehdy, když opravdu potřebujete. Ale ve chvíli, kdy si myjete vlasy, sekáte trávu nebo čekáte ve frontě na rohlíky, najednou se před vámi rozvine celý film. „Jasně! Vždyť tehdy jsme byli v Chorvatsku! A soused si omylem odvezl naše lehátko!“ Mozek si řekl, že na pracovní poradě na podobné informace není vhodná chvíle. Ve sprše ano. Tam má zjevně vlastní kancelář.
Jak je možné zapomenout na skvělé období?
Možná vás překvapí, že si často nejsnáze vybavujeme chvíle, které vůbec nebyly příjemné. První den v nové práci. Rozchod. Autonehodu. Trapas na školní besídce, který vám dodnes nedá spát, přestože ostatní účastníci už dávno zapomněli, že vůbec existoval.
Naopak období, kdy byl život spokojený a všechno plynulo tak nějak normálně, se v paměti často slévá do jednoho velkého pocitu. A možná je to vlastně dobře. Kdybychom si pamatovali úplně každý pracovní den, každé praní prádla nebo každý nákup jogurtů, hlava by nám pravděpodobně explodovala ještě před obědem.
Mozek není archivář roku
Mnozí lidé mají pocit, že by si měli pamatovat důležité životní milníky. První byt. Novou práci. Velkou dovolenou. Kulaté narozeniny. Jenže zkuste si dnes vybavit, co jste dělali například v říjnu před sedmi lety.
Přesně! Mozek totiž nefunguje jako kalendář. Nevede si pečlivé složky označené „2018“, „2019“ nebo „2020“. Spíš ukládá emoce, atmosféru a jednotlivé okamžiky, které mu z nějakého důvodu připadaly důležité. A zbytek? Ten prostě odloží do šuplíku s nápisem „někdy“.
Fotografie jsou novodobý externí disk
Kdysi jsme otevírali rodinná alba. Dnes otevřeme galerii v mobilu. A najednou zjistíme, že jsme za posledních deset let procestovali půl Evropy, změnili tři účesy, čtyřikrát přestavěli obývák a osmkrát si řekli, že už opravdu začneme pravidelně cvičit.
Fotografie často fungují jako malé časové stroje. Stačí jeden snímek a vybaví se vůně moře, hlas kamarádů nebo restaurace, ve které jste si tehdy slíbili, že už nikdy nebudete experimentovat s mořskými plody.
Čím jsme starší, tím víc žijeme přítomností
Děti si pamatují každý výlet, každou zmrzlinu i každé Vánoce. Dospělí si většinou pamatují hlavně hesla k internetovému bankovnictví. Tedy pokud mají dobrý den. S přibývajícími povinnostmi se náš život zaplní tisícem drobností: nákupy, práce, termíny, kroužky, účty. Není divu, že mozek občas rozhodne, že informace o tom, co jste měli k obědu během dovolené před devíti lety, nejsou úplně prioritní. Něco zkrátka musí uvolnit místo seznamu, co koupit v drogerii.
Zapomínání je možná forma sebeobrany
Představte si, že byste si pamatovali úplně všechno. Každou nepříjemnou poznámku. Každý účet. Každou hádku. Každý trapný okamžik. A také každé heslo, které jste kdy změnili. Nejspíš bychom se během několika dnů zhroutili. Zapomínání proto možná není chyba, ale velmi praktická služba. Mozek jednoduše průběžně uklízí. Pravda, někdy uklidí i něco, co bychom si rádi nechali. Třeba jméno sympatického souseda. Nebo místo, kam jsme odložili brýle. Které právě hledáme. A které máme celou dobu na hlavě.
Vzpomínky nikam neutekly
To, že si dnes nevzpomenete na některé krásné okamžiky, ještě neznamená, že zmizely. Často jen čekají na správný okamžik. Na starou písničku. Na vůni opalovacího krému. Na fotografii. Nebo na sprchu, která je podle všeho nejspolehlivější cestou do minulosti.
Možná si jednou za deset nebo dvacet let vybavíte dnešní obyčejný den. A budete se usmívat nad tím, jak jste si tehdy mysleli, že se vlastně nic zvláštního neděje. Přitom právě ty obyčejné dny bývají zpětně těmi nejkrásnějšími.
Zdroj: názory autora - celý článek
