Komentáře k článku

Všechny moje děti spaly samostatně.Měly každý svůj pokojíček.

maličké holky spaly v postýlce v ložnici , ale jakmile jsme usoudily , že to zvládnou , tak šly do vlastních pokojíčků - v posteli s námi spaly opravdu jen výjimečně

No, není to tak dávno, kdy tady byl článek, ze kterého některé matky dostávaly infarkt - prostě jak malé dítě strašně strádá, když jeho malá dušička musí zakoušet samotu, než jeho děsní rodiče konečně dolezou taky do ložnice kde dítě (za mohutného řevu) usnulo ve své postýlce...*4*

Jsem samoživitelka, máme pidibyt 1kk, za který dávám 13 tisíc nájem. S dítětem spím ve společné posteli a jelikož jako samoživitelka nemám šanci mít vlastní byt a při daném platu a cenách podnájmu ani větší, bude spát dítě do dospělosti pravděpodobně se mnou (máme dvojpostel). Trapné, ale neřešitelné.

Náš 2,5 letý syn k nám do postele ani nechce.nechtěl ani když byl miminko.Od půl roku spí sám ve svém dětské pokoji.Znám případy,že dítě spalo s rodiči do 10 let v posteli což je hrůza.

dítě s námi nespí v posteli

¨děti spí se ženou v posteli, já vedle nich na zemi, jakmile usnou, žena jde ke mně. starší (7 let), do kolektivu zapadá snadno a rychle, učí se dobře a při kontaktu s cizíma, není o moc ostýchavější než já:-p

Od mala spíme spolu a sám si pak vlezl do své postýlky a spinká sám. Občas přijde a vnímám jak se osamostatňuje. Každý máme své potřeby a vidíˇ ve společném spaní jen pozitiva.

Já bych to tak neprožívala. Rodiče sami ví co jím a jejich dětem dělá dobře. Všichni jsou chytří jako rádio. Můj tatínek z ložnice prchnul taky, páč čučel do noci na TV a to byli programy dva :-)))) a chrápal jako dřevorubec jak říkala naše máma. Nechtějte vědět do kolika let jsme sdíleli ložnici, to by z toho autor měl kolaps 😂. V pokojíčku to nebylo ono a úplně nejlepší ke konci, vždycky jsme s mámou před spaním zdrbali celé příbuzenstvo, sousedy.... 🤣 Bohužel, pak vám zůstanou jen vzpomínky na dětství a i kdyby jste prstičkem hrabali, nevyhrabete nic.

Malej spí od prichodu z porodnice v postylce v pokojíčku vedle loznice. Nejdriv jsem spala v pokojicku taky, ale behem 6tt jsem se postupne vracela do ložnice. Uvidime za par let, jestli bude mit na nej neblahe nasledky:)ale je to jak se vším, jeden článek jak dělat tohle a druhý článek zase pise obráceně..

Jako au-pair ve dvou indických rodinách jsem zažila dva extrémy. První byl matka samoživitelka, která spala se 7letou dcerou v posteli, a její (matky) otec, který spal v obýváku na podlaze. Když jsem se ptala, proč si prostě nepronajmou větší byt s pokojem pro dědu a druhým pro holku, divně se na mě podívala. Něco ve smyslu "tak to u nás máme, je na tom něco zvláštního?". Byla jsem s nimi ve styku do holčiččiných 12 let, jakmile začala dospívat, musela ze dne na den začít doma hodně pomáhat (do té doby strašný veget, jako vycepovaná Češka bych řekla, že byla trochu rozmazlená) a dostala svoji postel. Obojí se - k mému podivu i domácí práce - obešlo bez jakýchkoliv protestů a bojů, holka prostě už od malička věděla, že jakmile jí uhodí 12, má v domácnosti svoji roli a vlastně se na to těšila. Druhá rodina byl opačný extrém, holčička (necelé 3 roky) spala sama ve svém pokoji (který ani nebyl dětský, prostě obyčejná ložnice, žádné hračky, žádné hezké barvy nebo dětské motivy, stejně sterilní jako ložnice dospělých) na druhém konci velkého domu. Ale stejně jako v první rodině se dá říct, že přijala situaci, nikdy v noci nebrečela, normálně celou noc spala jako dospělý. My neustále řešíme, jaký to má dopad na dítě a nás, když spí samo; pak řešíme, jaký to má dopad, když spí s námi, vlastně pořád něco řešíme, ti Indové v obou extrémních situacích vnímali svoje zvyky jako normální, běžné, nic neřešili... a v obou to bylo v pohodě! ;-) A ještě dodatek, kdyby někdo chtěl hanit kulturu - obě rodiny byly skvělé, chovaly se ke mě s úctou, jakou jsem jinde nezažila, byla jsem pro ně vzácný host, který se stará o jejich nejcennější a podle toho je potřeba s ním zacházet *5*

Děti by měly mít svůj pokojíček, ale pokud jsou malé, tak stačí jeden pro všechny.

No, když zažijete v jednu v noci u dítěte záchvat laryngitidy, kdy se dítě dusí, sedí na posteli a kašle a vás to probudí až po delší chvíli, možná to odsunutí do jiné místnosti přehodnotíte.Já to u syna zažila ve dvou letech a sotva jsme dojeli do nemocnice a hned byl na infuzích a kyslíku.Pak spal několik let vedle mě v posteli, abych ho uslyšela včas.Nijak ho to nepoznamenalo a mne také ne.

Nemůžu hlasovat, máme velkou postel a v ní všechny 4 děti, tři už školního věku. Je vůbec pozoruhodné, jak se tu ohání partnerstvím, ale přitom se pravidelně vztahy se separovanými dětmi rozpadají, zatímco lesany s haranty pod peřinou rodí další a další... co z toho asi jde tak vyvodit. Možná něco o egoistických sobečcích, které obtěžuje vlastní dítě... tak ho pohodí v jiné místnosti, aby nemuseli ani vidět, jak se tam opuštěné trápí. Všeho do času. Koryto vám synek udělá...

Boze to jsou zas clanky jak z 60. Let. Chybi mi tu jen Etsvill a umele mleko. Zajimave ze ja jsem sociálně zcela v pořádku. Jezdila jsem k babickam a dokonce i na tabory! A ano spala jsem a mamkou. Ma dcera spi se mnou a jako jwdna z mala vw školce nervala a nedelala sceny, ze ji tam necham na rozdil od deti jichz matky je zaviraji samotne od narozeni do pokojíčku. Jasne hlavne ze dychany a chrapani od manzela nevadi! V prvni rade vyhodit decko at mam intimco a to zw se třeba boji a place? At si zvyka vzdyt to ma logiku. Mamca prece sama spat nebide ta ma tatinka. 💪

Přesně tak! Tyto články mi otvírají akorát kudlu v kapse :-D Je to hlavně každého věc jak co dělá! Tyto články,které lidem diktují co a jak mají dělat mě fakt vytáčí. Kam ten svět spěje s takovou .... :-(

Musím říci, že téma mne docela zajímá. Děti mám už veliké, ale před narozením prvního jsem četla nějakou americkou publikaci, kde v jedné kapitole popisovali, jak přimět děti spát od miminka samotné a hned v druhé řešení nočních děsů. Kromě toho po tisíciletí zřejmě děti samy téměř nikdy nespaly, to je vynález asi posledních dvou staletí. Zkrátka já jsem volila systém maxipostele (manželská+ přiražené dvě válendy) a jako stěhovací věk jsem si určila 4 roky věku dítěte. A bylo to v pohodě. U druhé švagrové měli každý svou postel, ale s malými dětmi spal vždy dospělý (táta nebo máma). A myslím, že také bez potíží. Druhá švagrová volila cestu samotného dítěte v pokoji už od malička. Když měl její prvorozený usínat sám, dostával hysterické záchvaty a byl až do školního věku dost bojácný. Nechtěl sledovat ani některé kreslené pohádky, že se bojí. Myslím, že samozřejmě vždy záleží na povaze dítěte, ale pro citlivější povahu může být samostatný pokojíček daleko větší trauma než tolik odsuzované fyzické tresty.

S námi spí syn v posteli od narození do teď, je mu 7 let. Je společenský, učí se dobře a skoro týdenní pobyt na lyžáku se školou zvládl taky skvěle. V noci spím jako špalek, manžel taky. Článek je úplně o ničem, každý rodič je jiný, stejně jako každé dítě a tak si to každý uspořádá tak, jak mu to vyhovuje.

Tak to je článek století, ty vole! :D Pokud kvůli tomu, abyste mohly manželovi jednou týdně večer dát, odsunete svoje vlastní dítě nafurt do pokoje, tak byste radši měly používat šprcky, dámy! Možná by to chtělo nebýt tak sobecký flundry a myslet na to děcko, když už jste ho chtěli! Dítě spát samo může, ale samy rády usínáte s manželem po boku, že? 🙄 Co kdybyste pak jeli s dítětem bez manžela na noc k babičce - zvládnete vůbec spát samy? :O

proč mám spát sám ? ani velký kluci nespěj sami