Jako rodiče komunikujeme s našimi dětmi celý den. Ale existují určité věty, které jsou obzvláště výjimečné – mají pozitivní účinek a podporují větší vzájemné porozumění.
Rodičovství je maraton, ne sprint. A v tom každodenním shonu často zapomínáme, že víc než perfektně uvařená večeře nebo uklizený pokoj má pro děti cenu to, co od nás slyší. Slova umí hřát, motivovat, posilovat a někdy i léčit drobná zranění na duši. Existuje pár vět, které by měly v rodině zaznívat stále dokola. Možná jsou jednoduché, ale jejich účinek je obrovský.
„Miluji tě, ať děláš cokoli.“
Děti potřebují vědět, že láska není odměna, ale jistota. Že i když zlobí, rozhazují špagety nebo odmítají spát, vaše náklonnost nezmizí. Pro malé dítě je „Miluji tě“ signálem bezpečí, a právě z něj vyrůstá odvaha objevovat svět. Ano, je v pořádku být důsledný a říct, že pohádky už dnes skončily. Ale vždy s vědomím, že hranice neznamenají konec lásky.
„Zvládneš to! Věřím ti.“
Nic děti neposílí víc než pocit, že jim důvěřujete. Ať už jde o oblékání, prostírání stolu nebo krájení ovoce. Dejte jim příležitost uspět a radost z toho, že to dokázaly, přijde sama.
„Je v pořádku dělat chyby.“
Chyby nejsou katastrofa, ale informace. Pokud dítě rozlije mléko nebo podesáté zakopne, neznamená to, že je nešikovné, jen že se učí. Když se přestaneme bát selhání, otevíráme cestu ke zvědavosti a odvaze zkoušet nové věci.
„To se ti moc povedlo.“
Chvála je silná, ale musí být konkrétní. „Výborně“ je hezké, ale neurčité. Lepší je popsat, co přesně se povedlo: „Páni, vylezl jsi na houpačku úplně sám.“ Díky tomu dítě ví, co dokázalo a může to zopakovat.
„Je to dobré tak, jak to děláš.“
Kritika v nevhodný moment dokáže zkazit radost i chuť pokračovat. Nechte děti, ať se učí praxí a pozorováním, bez neustálého „ale“. Dokonalost přijde sama, pokud bude chuť zkoušet dál.
„Jsem tvůj bezpečný přístav.“
Každý potřebuje místo, kam se může vrátit. Pro malé děti je to náruč, která utěší hlad, strach i nudu. Pro ty větší vědomí, že rodiče jsou nablízku, ale dávají prostor. A místo okamžitého zásahu se nejprve zeptají: „Jsi v pořádku?“
„Záleží nám na ostatních.“
Empatie se nerodí sama od sebe, děti ji odkoukávají od nás. Mluvte o pocitech druhých: „Kuba by chtěl taky lopatku. Vypadá smutně. Můžeme s tím něco udělat?“ Tak se z abstraktních slov jako smutek, radost nebo strach stanou konkrétní emoce, se kterými se dá pracovat.
„Děkuji.“
Slovo „děkuji“ se nikdy neomrzí. A učí se hlavně napodobováním. Pokud děkujete partnerovi za umyté nádobí nebo kamarádce za kávu, děti si všimnou. A začnou to dělat taky.
„Ne znamená ne.“
Důslednost je pro děti bezpečná kotva. Pokud jednou povolíte jen proto, že jste unavení nebo pod tlakem, dítě se naučí tlačit na pilu. Pevné, klidné „ne“ jim dává jasnou hranici a učí, že tvrdohlavost není zaručená cesta k cíli.
Slova jsou jako semínka. Když je zaséváme s láskou a opakováním, zakoření v dětském srdci a jednou z nich vyroste sebevědomí, odvaha i laskavost. Možná si za pár let nebudete pamatovat, kolikrát jste řekli „Miluji tě“ nebo „Zvládneš to“. Ale vaše děti si to pamatovat budou. A možná to jednou řeknou i svým vlastním.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
