Emočně inteligentní rodiče nikdy neříkají jisté věty

Velkou roli hraje způsob, jakým s dětmi mluvíme. Některé věty mohou jejich zdravému emočnímu vývoji spíš bránit, i když je myslíme dobře. Tady jsou tři z nich a tipy, čím je nahradit.

„Proč neposloucháš?“

Někdy máme pocit, že dítě ignoruje každé naše slovo. Pravda ale často není v jeho „tvrdohlavosti“, ale v tom, že má vlastní představu o tom, co a jak dělat. Děti se učí skrze zkoumání světa a budování vlastní identity. A to občas koliduje s našimi očekáváními.

Místo výslechu typu „Proč neposloucháš?“ zkuste změnit perspektivu: „Pojďme se domluvit na společném postupu.“ Tím ukážete, že jeho názor berete vážně, a zároveň otevřete prostor k dialogu.

„Jsi neuctivý!“

Silné emoce, odmlouvání nebo výbuchy vzteku nemusí nutně znamenat neúctu. Často jsou jen projevem toho, že se dítě cítí v bezpečí a zkouší si „najít svůj hlas“.

Samozřejmě to neznamená tolerovat urážky nebo agresi. Ale namísto rychlých soudů je užitečnější přistupovat k situaci s otevřeností: „Vidím, že máš silné pocity, pověz mi o nich.“ Klíčem není ovládat emoce dítěte, ale zvládnout ty své. A tím být pro něj oporou.

„Proč nemůžeš být víc motivovaný?“

Působí to nevinně, ale tato věta zní spíš jako kritika než povzbuzení. Nedostatek motivace u dětí často nepramení z lenosti, ale z toho, že úkol je pro ně příliš těžký, nezajímavý nebo nepřináší okamžitý pocit úspěchu.

Lepší je hledat, kdy a kde dítě s motivací nemá problém: „Vidím, že u hry dokážeš vydržet hodiny. Řekni mi o tom víc.“ Pak lze společně přemýšlet, jak tyto prvky přenést i do jiných činností.

Emočně inteligentní komunikace není o perfektních větách, ale o ochotě vidět za chování dítěte jeho skutečné potřeby. Když místo soudů volíme zvědavost a respekt, učíme děti totéž.

Zdroj: názory autora