Moderní otcové mluví o výměně plenek, nošení dětí v šátku a o rovnosti. A přesto, jakmile se narodí první dítě, mnohé páry se nenápadně vracejí k tradičním rolím. Matky nesou hlavní zodpovědnost za domácnost i péči, otcové se zaměřují na práci. Proč se to děje i v generaci, která vyrůstala na ideálu rovnosti?
Otcové dnes tráví s dětmi víc času než generace před nimi. Chodí na hřiště, plánují rodinné výlety, někteří si dokonce berou rodičovskou dovolenou. Ale realita je často jiná, než jak ji prezentujeme na sociálních sítích.
Většina mužů zůstává doma jen pár týdnů, zatímco ženy nesou hlavní tíhu každodenní péče: praní, vaření, uspávání, domácnosti. Výsledek? Dvojí zátěž matek, které kombinují práci, péči o děti a často i výčitky, že nezvládají „všechno“.
Zpomalená modernizace
Na papíře věříme v rovnost. V praxi ale zůstáváme u starých návyků. I vzdělané páry, které si dřív dělily domácnost napůl, po narození dítěte často sklouznou do tradičního modelu. Ne proto, že by věřily, že „žena patří do kuchyně“. Spíš proto, že do vztahu vstupují neviditelné síly: potřeba seberealizace, pocit odpovědnosti, zvyky převzaté z rodiny.
A tak se stává, že jeden partner, většinou žena, ustoupí, zatímco druhý se víc zaměří na práci.
Rovnost jako společný projekt
Klíčem k rovnováze je jednoduchá věc: otevřený rozhovor. Ne o tom, kdo se bude starat o dítě, ale jak se budou oba partneři střídat. Jak dlouho, za jakých podmínek, co bude následovat, až se jeden z nich vrátí do práce.
Rovnost není o tabulkách, ale o solidaritě. O vědomí, že „můj problém je i tvůj problém“. Že povýšení, únava i nevyspání jsou součástí jednoho společného života.
Peníze nejsou vždy hlavní důvod
Často slyšíme, že klasický model dává větší ekonomický smysl. Muž vydělává víc, proto zůstává v práci. Jenže skutečnost bývá složitější. Někdy je to o prioritách. O tom, kdo se chce víc věnovat dětem, kdo touží po seberealizaci.
A není nic špatného na tom, když si pár řekne: Teď zůstane doma on, já se vrátím do práce. Důležité je, aby to nebylo z nutnosti, ale z vědomé dohody.
Když firmy i rodiny rostou spolu
Aby se něco změnilo, nestačí, když se přizpůsobí jen rodiče. Firmy se musí naučit, že spokojený zaměstnanec s vyrovnaným rodinným životem pracuje lépe než ten, který žongluje s výčitkami.
Ale i rodiny samy by měly mluvit nahlas o svých potřebách. Žádat flexibilitu, nebát se říct si o prostor pro rodinu. Rovnost nezačíná u systémů, ale u odvahy říct: To potřebujeme, abychom to zvládli společně.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
