Kdy je strach u dětí normální a kdy je čas zbystřit

„Mami, podívej se, jestli pod postelí není příšera.“ „Tati, můžeš tu ještě chvíli zůstat?“ Podobné věty slýchá většina rodičů. Dětský strach je totiž naprosto přirozený. Pomáhá chránit před nebezpečím, učí opatrnosti a je součástí zdravého vývoje.

S věkem se navíc mění. Malé děti se bojí tmy nebo odloučení od rodičů. Školáci začínají řešit, co si o nich myslí ostatní, a dospívající často prožívají obavy z neúspěchu, odmítnutí nebo zapadnutí mezi vrstevníky. Většina těchto strachů časem odezní. Někdy se ale místo toho začnou zvětšovat.

Když strach začne řídit celý den

Představte si, že dítě už několik dní před školním výletem nemůže spát. Bolí ho břicho, nechce jíst a opakuje, že nikam nepojede. Nebo se každé pondělí ráno rozpláče před odchodem do školy. Jiné dítě odmítá přespat u kamaráda, i když by si to moc přálo. Další se bojí odpovídat před třídou natolik, že raději mlčí.

To už není jen obyčejná nervozita. Varovným signálem bývá chvíle, kdy strach začne dítě omezovat v běžném životě. Přestane dělat věci, které dříve zvládalo, vyhýbá se situacím, které ho děsí, nebo se jeho svět začne postupně zmenšovat. Některé děti si navíc svůj strach vůbec neumějí vysvětlit. Samy říkají: „Já vím, že je to hloupost, ale stejně nemůžu.“

Ne každé dítě dá své obavy najevo

Když se řekne úzkostné dítě, mnozí si představí plačícího školáka, který se drží máminy ruky. Ve skutečnosti ale může úzkost vypadat úplně jinak. Někdo se uzavírá do sebe, jiný bývá podrážděný. Některé děti často bolí hlava nebo břicho, přestože jsou podle lékařů zdravé. Další se snaží být za každou cenu dokonalé, protože mají strach z chyby.

Navenek přitom mohou působit jako vzorní studenti. Nosí domů jedničky, nikdy nezlobí a všechno chtějí zvládnout. Jen málokdo ale vidí, kolik slz, obav a vyčerpání se skrývá za zavřenými dveřmi dětského pokoje.

Proč mají dnešní děti strachu víc?

Každá generace vyrůstala s jinými starostmi. Dnešní děti žijí ve světě, který se mění obrovskou rychlostí. Neustále něco porovnávají, sledují životy ostatních a často mají pocit, že musí být úspěšné, oblíbené a dokonalé zároveň.

K tomu se přidává tlak ve škole, množství kroužků i nejistota, kterou děti vnímají z okolního světa. I když se o velkých problémech doma nemluví, děti velmi dobře vycítí napětí dospělých. To samozřejmě neznamená, že každé bojácnější dítě trpí úzkostí. Je ale dobré vědět, že citlivější děti mohou podobné situace prožívat mnohem intenzivněji.

Co rodiče často dělají v dobré víře

Když vidíme, že se dítě bojí, chceme ho ochránit. Je to přirozené. Někdy mu proto dovolíme zůstat doma, omluvíme ho ze školního výletu nebo za něj vyřešíme situaci, které se obává. Krátkodobě se všem uleví. Jenže dítě si zároveň může potvrdit, že situace byla opravdu nebezpečná. A příště bude strach ještě silnější.

Na druhé straně nefunguje ani opačný extrém. Věty jako „Nedělej scény“, „Neboj se“ nebo „Vždyť o nic nejde“ dítěti nepomohou. Strach totiž nejde vypnout na povel. Mnohem lepší je dát najevo pochopení a současně dítě citlivě povzbuzovat, aby udělalo malý krok vpřed.

Malé kroky vedou dál než velké skoky

Pokud se dítě bojí přespat u kamaráda, nemusí tam hned zůstat celou noc. Může nejdřív přijít třeba po večeři. Příště zůstat déle. Až pak zkusit přespání. Stejně fungují i jiné obavy. Dítě, které má strach mluvit před třídou, nemusí hned vystoupit před celou školou. Někdy stačí odpovědět na jednu otázku nebo přečíst dvě věty nahlas. Každý malý úspěch totiž posiluje sebevědomí a ukazuje, že strach nemusí vždycky vyhrát.

Kdy je čas požádat o pomoc

Rodiče si často říkají, že z toho dítě vyroste. Někdy se to skutečně stane. Pokud ale strach trvá dlouhou dobu, sílí nebo dítě omezuje v běžném životě, není důvod čekat. Pomoc není známkou rodičovského selhání. Naopak. Stejně jako bychom řešili dlouhodobou bolest břicha nebo vysoké horečky, zaslouží si pozornost i psychické trápení. Čím dříve se začne problém řešit, tím snazší bývá návrat k běžnému životu.

To nejdůležitější, co dítě potřebuje

Možná nebudete mít odpověď na všechny jeho otázky. Možná nebudete umět strach okamžitě zahnat. To ale vůbec nevadí. Dítě především potřebuje vědět, že na svůj strach není samo. Že ho nikdo nebude zesměšňovat ani nutit, aby se „okamžitě vzpamatovalo“. Potřebuje rodiče, kteří řeknou: „Vidím, že je to pro tebe těžké. Zvládneme to spolu.“

Právě tato jistota bývá často prvním krokem k tomu, aby se dítě odvážilo podívat svému strachu do očí. A postupně zjistilo, že nemusí řídit celý jeho život.

Zdroj: názory autora - celý článek