Včera jste rozhodovali, co si vaše dítě obleče do školy, dnes chce samo rozhodovat o tom, kdy přijde domů, s kým bude trávit čas a co bude dělat o víkendu. Puberta mění pravidla hry. Rodiče stojí před nelehkým úkolem: jak dát teenagerovi více svobody, ale zároveň ho nenechat bez hranic? Jak najít rovnováhu, která nebude znamenat ani neustálou kontrolu, ani rezignaci na rodičovskou roli?
Puberta dokáže během krátké doby změnit atmosféru celé rodiny. Dítě, které ještě nedávno ochotně přijímalo rodičovská pravidla, najednou diskutuje téměř o všem. Proč musí být doma v tolik hodin? Proč mu nemůžete koupit to, co mají všichni ostatní? Proč mu kontrolujete úkoly? A proč mu vůbec říkáte, co má dělat?
Pro rodiče to může být pořádný náraz.
Jenže dospívající člověk se postupně učí fungovat samostatně. A k tomu potřebuje prostor. Zároveň ale ještě není připravený nést úplně všechny důsledky svých rozhodnutí.
Právě tady vzniká největší rodičovské dilema: kolik svobody je tak akorát?
Najednou už nechce být dítětem
Dospívající dítě touží po větší samostatnosti. Chce si vybírat kamarády, oblečení, koníčky, hudbu i způsob, jakým tráví volný čas. To může rodiče znejistit. „Co když si vybere špatně?“ „Co když se dostane do problémů?“ „Co když mu příliš povolím a přestane mě poslouchat?“
Strach je pochopitelný. Jenže pokud budeme teenagera držet pod neustálou kontrolou, může mít pocit, že mu vůbec nevěříme. A dítě, kterému nevěříme, se nám také nemusí chtít svěřovat.
Hranice nejsou trestem
Možná bychom si měli připomenout, že hranice nejsou totéž, co zákaz všeho. Každá rodina má určitá pravidla. Některá se týkají bezpečí, jiná fungování domácnosti nebo vzájemného respektu.
Například čas návratu domů může být jasně stanovený. Stejně jako pravidla týkající se toho, kde dítě bude, s kým a jak se v případě problémů ozve.
Děti jistě nebudou nadšení z žádného pravidla. To ale neznamená, že je pravidlo špatně. Důležité je, aby věděly, proč existuje. „Protože jsem to řekla“ je sice někdy rychlé řešení, ale dlouhodobě nemusí vést k tomu, že dítě pochopí smysl dané hranice.
Mnohem užitečnější může být vysvětlení: „Potřebuji vědět, kdy přijdeš domů, protože za tebe stále nesu zodpovědnost a chci vědět, že jsi v pořádku.“
Svoboda je stejně důležitá
Na druhé straně stojí potřeba teenagera rozhodovat o sobě. Pokud rodiče rozhodují úplně o všem, dítě se nemá kde naučit samostatnosti. Nemusíme mu přece vybírat každé oblečení, rozhodovat, s kým se má kamarádit, kontrolovat každou minutu volného času nebo řešit každý jeho problém. Některé věci může prostě udělat po svém.
A ano, někdy se splete. Zapomene. Špatně odhadne situaci. Udělá rozhodnutí, které bychom my sami neudělali. To může být nepříjemné. Zároveň ale právě díky takovým zkušenostem postupně zjišťuje, co funguje a co ne.
Nechte ho dělat malé chyby
Rodiče mají často přirozenou potřebu své děti před chybami chránit. Jenže pokud za dítě neustále všechno vyřešíme, nedostane příležitost zjistit, co zvládne samo.
Zapomněl si připravit věci do školy? Nemusíme mu je automaticky přinést. Nenechal si dost času na projekt? Nemusíme ho dokončovat za něj. Udělal si špatný plán na víkend? Možná je lepší nechat ho zažít, že špatný plán má své důsledky.
Samozřejmě existují situace, kdy musí zasáhnout rodič. Bezpečí a důležité životní situace jsou něco jiného než běžné každodenní chyby. Ale není nutné zachraňovat dospívající dítě před každým nepohodlím.
Důvěra funguje oběma směry
Jedním z nejdůležitějších slov v pubertě je důvěra. Rodič potřebuje důvěřovat dítěti. Dítě zároveň potřebuje vědět, že může důvěřovat rodiči. To neznamená, že rodič zavře oči nad vším. Spíš jde o postupné předávání odpovědnosti.
Když teenager ukáže, že zvládá určitou situaci, může dostat více prostoru. Pokud důvěru zklame, může přijít rozhovor a případně dočasně přísnější pravidla. Není nutné rozhodnout jednou provždy.
Místo zákazů zkuste rozhovor
Teenager samozřejmě někdy uslyší „ne“. Rodič nemusí být kamarádem, který vždycky všechno dovolí. Ale i odmítnutí může být začátkem rozhovoru. Místo: „Nikdy tam nepůjdeš.“ můžete zkusit: „Řekni mi, proč tam chceš jít a kdo tam bude.“ Možná zjistíte, že vaše obavy byly zbytečné. Možná naopak zjistíte něco, kvůli čemu je zákaz opravdu na místě.
Rozhovor navíc dává dítěti zprávu, že jeho názor má hodnotu. Nemusí dostat vždycky to, co chce. Ale může být vyslechnut.
Kontrola není totéž co zájem
Rodičovská kontrola může snadno překročit hranici, kdy už dítěti nepomáhá, ale začíná ho dusit. Kontrolovat každou zprávu, každý krok, každé rozhodnutí a každého kamaráda může krátkodobě přinést pocit, že máme situaci pod kontrolou.
Jenže teenager se potřebuje naučit fungovat i tehdy, když rodič není nablízku. Proto je někdy dobré položit si otázku, zda tím chráníte dítě, nebo hlavně uklidňujete svůj vlastní strach?“ Odpověď nemusí být vždy příjemná. Může ale pomoci najít správnou míru.
A co když se pravidla poruší?
Samozřejmě se to stane. Dítě zapomene, přijde pozdě, něco zataj í nebo udělá přesně to, před čím jste ho varovali.
První reakcí bývá vztek. Jenže právě v takové chvíli se může vyplatit na okamžik zastavit. Pokud dítě očekává pouze křik a trest, může se příště snažit problém spíš skrýt. Mnohem důležitější je zjistit, co se stalo, proč se to stalo a co může příště udělat jinak.
Následky samozřejmě mohou přijít. Hranice bez důsledků nemají příliš velký smysl. Ale důsledek nemusí být ponižující ani přehnaný. Cílem by mělo být, aby si dítě z celé situace něco odneslo.
Nezapomeňte, že vaše dítě pořád potřebuje rodiče
Možná vás v pubertě odmítá. Možná se zavírá v pokoji, odpovídá jednoslovně a na společné aktivity reaguje otráveným „ne“. Přesto vás potřebuje. Jen trochu jinak než dříve.
Možná už nepotřebuje, abyste mu zavazovali boty nebo kontrolovali aktovku. Potřebuje ale vědět, že za vámi může přijít, když něco nezvládne. Že ho vyslechnete. Že mu můžete říct ne. A že ho budete mít rádi i tehdy, když udělá chybu.
Puberta jednou skončí
Některé dny mohou být náročné. Budete mít pocit, že se s dítětem nedá mluvit. Jindy vás naopak překvapí tím, jak rozumně dokáže uvažovat. Je dobré si připomínat, že puberta není konečná podoba vašeho dítěte. Je to období změny.
Vaším úkolem není držet ho pevně, aby se nikdy nespletl. Ani ho bezstarostně pustit, aby si všechno vyřešil sám. Jde o postupné pouštění ruky. Někdy ji ještě potřebuje držet. Jindy už ji chce jen cítit někde nablízku.
A možná právě to je nejlepší způsob, jak najít rovnováhu mezi svobodou a hranicemi: dát dospívajícímu dítěti tolik prostoru, kolik dokáže bezpečně unést, a přitom zůstat člověkem, ke kterému se může kdykoli vrátit.
Zdroj: názory autora - celý článek
