Když lidé vyprávějí intimní podrobnosti o svém životě virtuálním, neznámým lidem, máme tendenci to vnímat jako nevhodné. Přitom mnoho z těch, kterých se to týká, to dělá nevědomě.
Ať už mluvíme s pokladní v supermarketu o svém vyprazdňování, analyzujeme problémy s erekcí našeho milovaného na pracovním obědě nebo na večírku vysvětlujeme náhodné známosti, jak nás rozvod našich rodičů formoval, a jaké potíže nám to způsobilo v předchozích vztazích – ve všech těchto smyšlených (ale ne nemožných) případech se pravděpodobně shodneme, že máme co do činění s oversharingem. Příliš mnoho informací pro příslušnou situaci nebo konstelaci lidí. Ale kde přesně je hranice? V jakém bodě se otevřenost stává nadměrným sdílením? A co nutí lidi to překračovat?
Nadměrné sdílení je subjektivní
Ve skutečnosti není hranice mezi otevřeností a nadměrným sdílením ani příliš jasná, ani pevná. Časem se mění a s tím i společnost. Zatímco například před deseti lety bylo téměř tabu mluvit o problémech s duševním zdravím, dnes lidi oslavujeme za to, že to dělají. Menstruační křeče? Stěží by o tom v 90. letech žena otevřeně mluvila. Dnes někteří lidé volají svému nadřízenému výslovně z tohoto důvodu.
Do určité míry se zdá být svévolné, co vnímáme jako příliš otevřené, a mohou zde být i individuální rozdíly. Většina lidí má smysl pro to, co mohou v dané situaci sdílet s ostatními a co je nejlepší nechat si pro sebe. Reakce druhého člověka nám často pomůže najít cestu. Někdy se ale tento pocit dostaví až dodatečně, když už je pozdě a pokladní už zná všechny podrobnosti o trávicím procesu.
Falešný pocit intimity
Klasická situace, kdy mnoho lidí sdílí velmi osobní věci s cizím člověkem, je jít ke kadeřníkovi. Fyzická blízkost – kadeřník masírující naše hlavy – poskytuje pocit intimity, který nás vybízí k odhalování. Bylo by otázkou, zda bychom svému kadeřníkovi tolik věřili i u kávy.
Když jde o cizí lidi, je jedno, co si myslí
Někteří lidé říkají úplně cizím lidem ty nejintimnější věci, například člověku sedícím vedle nich v letadle, nebo dívce na lehátku vedle sebe na pláži. Proč ne, když ji s největší pravděpodobností už nikdy neuvidí? Přeci jen je něco osvobozujícího na sdílení bez zábran.
Rozpaky
Někdy nepříjemné situace nebo napětí v dosti neosobním vztahu vedou lidi ke kompenzaci přehnaným sdílením. Pokud se například v kolegiálním vztahu něco nedaří, může se jeden ze zúčastněných svěřit druhému s něčím soukromým, aby vztah zlepšil – ne vědomě s tímto záměrem, ale intuitivně. Může dopadnout dobře, nebo špatně skončit.
Potíže s hranicemi
Hranice mezi otevřeností a přílišným sdílením jsou nejasné. Musíme nějaké najít sami pro sebe, na základě lidí kolem nás a jejich zpětné vazby. Ti, kteří mají obecně problémy s nastavením osobních hranic, však často těžko poznají, že některé věci o sobě nemají sdílet s ostatními.
Samota
Oversharing je často snahou o navázání kontaktu a vazby s druhými lidmi a reakcí na osamělost. Pokud člověk nemá přátele ani rodinu, se kterými by mohl mluvit o osobních věcech, sdílí je s cizími lidmi a možná podprahově doufá v blízkost.
Odezva
Není neobvyklé, že lidé reagují na nadměrné sdílení – z empatie nebo nepohody, když jim někdo o sobě řekne něco osobního, postupují podle toho, aby se druhý (a oni sami) cítili dobře.
Jak řešit nadměrné sdílení?
Pokud nechceme učinit prohlášení a prolomit tabu, k nadměrnému sdílení obvykle dochází nevědomě – a je nám poté nepříjemné. V konečném důsledku chceme mít možnost sami rozhodovat o tom, komu o sobě řekneme. Nadměrné sdílení pro nás navíc může mít negativní důsledky nebo být příznakem vážného problému (například pokud je výrazem osamělosti).
Pokud pozorujete, že toho o sobě nekontrolovatelně prozradíte hodně a že vás to následně trápí, rozhodně by mělo smysl hledat důvody svého chování a pracovat na nich. Pokud u druhých lidí rozpoznáme přehnané sdílení, nejsnazší způsob, jak se z toho dostat, je změnit téma – nebo můžeme jednoduše poslouchat, aniž bychom soudili.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
